(1989 O NIČOM) REVOLÚCIA JE EŠTE LEN PRED NAMI

Kdo podněcuje nenávist vůči kterémukoliv jinému státu či národu, je duševně nemocný člověk nebo podněcovatel války, který si je velice dobře vědom toho, co činí. Takoví lidé a jejich celé kruhy uvrhly Evropu a svět do několika ničivých konfliktů. Nemuselo k nim dojít, kdyby jejich vlastní spoluobčané včas rozpoznali jejich záměry a cíle, odstavili je od vlády a od médií, odstřihli od penězovodů, popřípadě je odsoudili k vysokým trestům za podněcování nenávisti.

Milióny lidí mohly žít a další milióny se mohly narodit. Kdo šíří nenávist vůči kterémukoliv jinému státu či národu v časech míru, tomu by k vyléčení nemocného ducha postačily skotské střiky v léčebně duševně nemocných. Pokud tak ale činí někdo v čase, kdy dramaticky eskaluje konflikt mezi dvěma největšími jadernými velmocemi, pro takového člověka neexistuje dostatečně vysoký trest, jakým by mohl být „oceněn“.

Kdo si dělá naprosto bezdůvodně nepřátele na Východě, aniž by měl sebemenší záruku přátelství na Západě, a kdo tak činí dokonce v zájmu úplně cizí velmoci a jejího kapitálu, a ke škodě své vlastní země, ten je buďto velice mdlého ducha, nebo je to docela obyčejný kolaborant. Jeho chování, vydávané za oficiální postoj státu, není znakem suverenity, ale důkazem potupně závislého postavení státu, jenž rezignoval na vlastní zahraniční politiku i na národní zájmy.

Mezi spojenectvím a vazalstvím existuje nebetyčný rozdíl. Závislé postavení České republiky na západních nadnárodních korporacích, na Washingtonu a na Berlínu, je důsledkem geopolitické situace, která nastala koncem 80. let minulého století. A je také důsledkem skutečnosti, že bývalé sovětské satelity byly na Západ přijaty jako válečná kořist z první fáze studené války, a nikoliv jako rovnocenní partneři. Mnohem hlubší propad státu do pozice ke všemu ochotného vazala bez vlastní armády a zahraniční politiky je však už důsledkem domácí sabotáže, tedy působení konkrétních kruhů a osob, jaké sice tvoří nepočetnou minoritu především v Praze, ale mají zásadní vliv na českou politiku a na média veřejné služby.

Listopadem 1989 se tedy Československo neprobojovalo k politické autonomii, plné nezávislosti, suverenitě a hrdosti, ale jen k nové závislosti, bohužel ještě mnohem bezmocnější a totálnější. Současná totalita degenerujícího a zbarbarštěného Západu prostupuje každým pórem společnosti a díky komunikačním technologiím, které drtí autocenzura spolu s obnovenou cenzurou, nedopřává obyvatelstvu ani chvíli spočinutí od soustavné a cílené manipulace. Vpravdě už neexistuje ostrůvek, na kterém by se občan nacházel v klidu, bez manipulace, bez dohledu a bez zlostně šířené nenávisti. Celý veřejný prostor je zahuštěn obrazy krajně nedůvěryhodných osob, jimž by náramně slušely plakáty z divokého západu i s nápisem WANTED, které ale bohužel vystupují jako šiřitelé jediné povolené pravdy.

Cesta ke svobodě, demokracii a autonomii, cesta k obnovení státní svrchovanosti a národní hrdosti, která byla v devadesátých letech 20. století zablokována zvenčí i zevnitř, je tedy ještě daleko před námi. Prostá výměna několika osob u moci, pocházejících z katastrofální nabídky politických stran, učiněná prostřednictvím voleb, nebude k záchraně státu a obnovení nezávislosti stačit. Nehledě na to, že tyto osoby vytrvale cirkulují mezi stranami nebo se i se svými straničkami drží v křeslech prostřednictvím účelových koalic. Takto se jich vlastně voliči nemohou zbavit, ač by je rádi viděli na politickém smetišti. Nehledě na to, že se o slovo pořád hlásí i politické mrtvoly, o nichž se soudilo, že se jim už náhrobní kámen odsunout nepodaří. Vyskakují a straší nejenom o půlnoci.

Musí přijít revoluce, která nahradí stávající šíleně neodpovědnou totalitu skutečnou autentickou demokracií a ze střední Evropy vytvoří pásmo rovnocenných států upřednostňujících mír, bezpečí a spolupráci mezi národy. USA a některé země evropského Západu se zdají být pro takovýto mírový vývoj již ztraceny. Ostatně, v nich už pomalu vládnou cizí kultury. Jen aby dříve nestrhly s sebou do záhuby všechny ostatní. Alternativ mnoho není. Buď USA vyprovokují jadernou válku s Ruskem nebo s Čínou, nebo se západní svět oprostí od jejich vlivu a Evropa najde sama pro sebe svůj prostor míru a neutrality. Tertium non datur, byť scénářů katastrof může být více.

To je asi tak vše k další načasované (tentokrát v rámci strategického rusofobního plánování) vrbětické kauze.

Autor: Ivo Šebestík

http://casopisargument.cz/?p=35513