5 ARGUMENTOV AFRICKEJ NEUTRALITY V UKRO-RUSKOM KONFLIKTE

Některé africké země považují konflikt za zástupnou válku mezi USA a Ruskem, za reminiscenci studené války, a proto se do něj nechtějí zaplést.

Na začátku března odhlasovalo Valné shromáždění OSN rezoluci požadující, aby Rusko okamžitě zastavilo své vojenské operace na Ukrajině.

Ze 193 členských států jich 141 hlasovalo pro rezoluci, pět bylo proti, 35 se zdrželo hlasování a 12 nehlasovalo vůbec. Z 54 afrických států hlasovala proti rezoluci Eritrea, 16 afrických zemí včetně Jihoafrické republiky se zdrželo hlasování a devět dalších zemí nehlasovalo vůbec.

Celkově si cestu neutrality v nějaké formě zvolila přibližně polovina (26) z 54 států v Africe.

Proč tedy africké země nehlasovaly drtivou většinou pro podporu rezoluce?

Domnívám se, že rozhodnutí několika afrických zemí zůstat neutrální a neodsoudit Rusko za jeho invazi na Ukrajinu bylo učiněno na základě otázek souvisejících přímo s konfliktem i širších bezpečnostních, ekonomických a politických úvah.

Existuje pět klíčových důvodů: patří mezi ně skepse vůči Severoatlantické alianci (NATO) a jejím motivům, rostoucí závislost některých zemí na vojenské podpoře Moskvy v minulém desetiletí, rostoucí závislost na dovozu pšenice a hnojiv a pocit, že jde o návrat studené války.

Africké země svá rozhodnutí založily na strategických kalkulacích, jak je konflikt ovlivní, a nikoli na humanitární katastrofě, která z něj vyplývá. To je rozdíl od Evropské unie, která se dokázala sblížit a zaujmout ke konfliktu jednotný postoj.

Určující argumenty

Za prvé, některé africké země včetně Jihoafrické republiky považují NATO za agresora, který se rozšiřuje na východ. To podle těchto zemí představuje hrozbu pro Rusko.

Prezident Jihoafrické republiky nedávno obvinil tuto organizaci z války na Ukrajině, když prohlásil: Válce se dalo předejít, kdyby NATO dbalo varování z řad svých vlastních představitelů a úředníků, která zaznívala v průběhu let, že jeho expanze na východ povede k větší, nikoli menší nestabilitě v regionu.

Není to poprvé, co se africké země staví k aktivitám NATO skepticky. V roce 2012 bývalý prezident Namibie (další země, která se zdržela hlasování) tvrdil, že svržení Muammara Kaddáfího v Libyi ze strany NATO by měli všichni správně uvažující Afričané odsoudit a odmítnout.

Invaze do Libye a následné zabití Kaddáfího vedly k destabilizaci severní Afriky a Sahelu. Výsledkem je, že NATO se v několika afrických zemích stalo značně nepopulárním.

Za druhé, v posledním desetiletí navázalo několik afrických zemí, jako je Libye, Etiopie, Mali a Nigérie, s Ruskem významné vojenské spojenectví. Několik afrických zemí je na Rusku závislých v boji proti povstalcům. Od najímání soukromých vojenských dodavatelů z Ruska, jako je Wagnerova skupina, až po přímý dovoz zbraní.

Nedostatečný důraz na dodržování lidských práv přiměl mnoho afrických zemí k budování vojenských aliancí s Ruskem. Například v roce 2014, kdy Spojené státy odmítly prodat Nigérii některé zbraně kvůli hrubému porušování lidských práv zaznamenanému v boji proti Boko Haram, se Nigérie obrátila s žádostí o dodávky zbraní na jiné země včetně Ruska a Pákistánu.

V roce 2021 podepsalo Rusko dohody o vojenské spolupráci s Nigérií a Etiopií, dvěma nejlidnatějšími zeměmi Afriky.

Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) odhaduje, že Rusko v letech 2016-2020 prodalo do Afriky 18 % všech zbraní, které vyrobilo. Některá z těchto vojenských spojenectví existují již od sovětské éry a jsou hluboce zakořeněná.

Za třetí, několik afrických zemí je závislých na Rusku, pokud jde o pšenici a hnojiva. To prohloubilo hospodářské vazby. Údaje z konference OSN o obchodu a rozvoji ukazují, že africké země v letech 2018-2020 dovezly z Ruska a Ukrajiny pšenici v hodnotě přibližně 5,1 miliardy dolarů. Čtvrtina afrických zemí je na těchto dvou zemích závislá z hlediska třetiny své spotřeby pšenice.

Rusko se podílí 16 % na celosvětové produkci pšenice a 13 % na produkci hnojiv. Africké země, které se již vzpamatovávají z dopadů covid-19, jsou skeptické k přerušení jakýchkoli obchodních vazeb.

Kromě toho vnímaný nedostatek podpory ze strany Západu během pandemie covid-19 odklonil mnoho afrických zemí od jejich tradičních západních spojenců v Evropě a Americe.

Za čtvrté, některé africké země považují konflikt za zástupnou válku (proxy war) mezi USA a Ruskem, za reminiscenci studené války, a proto se do něj nechtějí zaplést.

Studená válka přinesla několika africkým zemím nevýslovné potíže, protože se odehrála v době, kdy většina afrických zemí získávala nezávislost a potřebovala se připojit k jednomu z bloků. Následovalo několik občanských válek. Proto se zdá být správné, aby některé země zůstaly v této chvíli neutrální.

Čína, která je významným spojencem několika afrických zemí, se navíc drží této linie. V důsledku toho se někteří její spojenci v Africe vydali stejnou cestou.

A konečně, v některých afrických zemích sílí názor, že tradiční západní spojenci se starají pouze o své vlastní ekonomiky a obyvatele a pomáhají pouze tehdy, je-li to v jejich zájmu nebo spadá-li to do liberální agendy.

Například od doby, kdy dopad sankcí na Rusko začal zvyšovat ceny komodit, se USA obrátily na Venezuelu, zatímco Spojené království se obrátilo na Saúdskou Arábii, aby zvýšilo produkci ropy a snížilo zátěž občanů doma.

Nebylo zmíněno, jak jsou postiženy africké země nebo jak pomoci zemím na kontinentu, jejichž ekonomiky se potýkají s problémy. To vyvolává vzpomínky na nedostatečnou podporu, které se během pandemie dostalo ze Západu. A dále to znovu potvrzuje potřebu být neutrální – nebo si v některých případech nenechat diktovat.


Autor: Olayinka Ajala (prednáša politiku a medzinárodné vzťahy na Leeds Beckett University)

https://theconversation.com/russias-war-with-ukraine-five-reasons-why-many-african-countries-choose-to-be-neutral-180135

https://casopisargument.cz/?p=41869