AUTORITÁRSKY LIBERALIZMUS V REDAKCIÁCH

Nechtěl bych zde obtěžovat opakováním celé McGowanovy práce. Jen zde uvedu, že ta práce výtečně vystihuje enormní úsilí, které liberální novináři ve svém horlivém a zavádějícím paternalismu často vyvíjejí, aby nemuseli referovat o celé pravdě v případech zločinů spáchaných lidmi černé pleti. Mnoho důležitých novin většinou etnickou příslušnost násilníka zamlčí – ten je totiž stále na svobodě – z obav, aby se nedotkli černochů (v redakci i mimo ni) a aby nepřiživovali rasové stereotypy. Je jim jedno, že odhalení všech informací o podezřelém včetně jeho rasy mohlo ve skutečnosti pomoci čtenářům nalézt ono monstrum, které přepadá ženy. To zjevně není dostatečně důležité. Rozhodně ne v rukou „uctivých“ liberálních novinářů.

A co třeba zločiny z nenávisti – právě takové kde jsou viníci černí a oběti bílé? Fajn, vypadá to, že také zde nějaké významné noviny praktikují „dobré vztahy mezi rasami“, protože dokonce i v jasných případech zločinů z nenávisti, kde černí napadají bílé, se podle nich nejedná o nic jiného než o běžnou šarvátku mezi etniky.

V knize Colloring the News – Přibarvování zpráv, píše McGowan o sérii útoků černochů na bělochy v metru ve Washingtonu D.C. V jednom případě byla bílá žena obtěžována skupinou teenagerů černé pleti, kteří pokřikovali: „Zabijeme všechny bílý!“ V dalším případě černošští mladíci vyhrožovali bílé ženě znásilněním. Dosud Washington Post, píše McGowan, „v evidentní snaze minimalizovat kriminální povahu nevhodného chování, takové případy redukoval na potíže se střetem dvou kultur, ve kterých mělo vnímání a rasové stereotypy starších bílých pasažérů stejnou váhu, jaké nevhodné chování teenagerů, jež bylo vysvětlováno pouze jako výtržnictví mladistvých“.

Tedy opět za dnešního klimatu jak v Americe jako celku, tak v redakčních štábech může být vyvíjen nátlak příliš silný, aby mu nějaký liberál odolal. Například: 22. srpna 2002 vyšla na přední straně deníku Philadelphia Daily News kriminální reportáž – kompletní i s policejními snímky – o osobách hledaných philadelphskou policií pro podezření ze spáchání vraždy. Naneštěstí pro deník, nebyl žádný z hledaných mužů bílé pleti, všech patnáct podezřelých zobrazených na fotografiích byli černoši, hispánci nebo Američané asijského původu.

Dříve, než byste stačili vyslovit slovo „rasisté“, začaly v redakci novin jako o závod zvonit telefony. Volající byli rozzlobeni, ale ne proto, že by jim příběh připadal nepravdivý, ale kvůli tomu jak prý mohl zapůsobit na veřejnost. Skupina, která sama sebe nazývá Coalition for Fair News Coverage (Koalice za poctivé zpravodajství) případu velice rychle využila a hrozila veřejnými protesty za to, co nazvali „modelem rasové a etnické necitelnosti“.

Odmítli snad redaktoři odpovědnost za obsah článku, který nestranně zpracovali? Poukázali na to, že jejich reportáž byla po všech stránkách bezchybná? Souhlasili s tím, že dojem jaký by příběh zanechal, mohl být politováníhodný, ale realita byla ještě stokrát politováníhodnější, zvláště od té doby, co skupina údajných vrahů začala šikanovat svou vlastní komunitu?

Ne, redakce se omluvila. „Fotografie na první straně z minulého čtvrtka přivedly některé čtenáře k domnění, že vraždy se dopustili pouze černí muži,“ napsala šéfredaktorka listu Ellen Foleyová v klasicky vyhýbavém přiznání viny. „Reportáže se kromě toho neobrátily na veřejnost s klíčovou otázkou: Proč nebyly uvedeny rovněž podezřelé bílé osoby pohybující se na svobodě? I toto považujeme za svou chybu.“

Na tuto otázku se zaměřil i jeden z nejvýše postavených policistů ve Philadelphii (v samostatné novinové zprávě). Seržant Bill Britt, zástupce velitele oddělení vrahů na útěku philadelphské Police Department, vysvětlil: „Ve vězení je mnoho bělochů odsouzených za vraždu, ale tito muži jsou pod zámkem. Na druhou stranu lidé žijící v centru města, v oblasti s vysokou kriminalitou, nechtějí mít pletky s policií“. Jinými slovy, přinejmenším podle policie je hlavním důvodem, proč tolik osob jiných národností podezřelých z vraždy zůstává na svobodě, je skutečnost, že příslušníci menšin dodržující zákony zdaleka tolik nespolupracují s policií, jak by mohli.

Je tomu skutečně tak? Pokud je nedůvěra černé komunity v polici opravdu tak všudypřítomná, že dokonce převažuje nad obavami o osobní bezpečí a jistotu, tak už tato skutečnost je sama o sobě děsivá. Do jaké míry je policejní sbor zodpovědný za tuto nedůvěru? Do jaké míry je to legitimní důsledek hluboce zakořeněného pocitu černých občanů dodržujících zákony, že policie šikanuje každého, kdo má černou pleť, a do jaké míry je to naopak výsledek celá desetiletí trvající rozvratné rétoriky, namířené proti bělochům a polici, a podporované černými aktivisty?

Myslíte, že to někdy někdo jasně napíše? Nemusíte zadržovat dech. Skutečně jak McGowan dokládá, dvojí metr používaný v redakcích je tak mocný, že mnozí novináři bílé pleti ignorují lidi s černou pletí chrlící rasový jed – dokonce, i když se jedná o někoho z kolegů. Jeden černošský zpravodaj listu Los Angeles Times si do svých memoárů poznamenal, že se naštval na kamarádku redaktorku bílé pleti, která navrhla reportáž, která se mu nelíbila, tak, že ji chtěl „chytit pod krkem a třást s ní jako s hadrovou panenkou“, a že po nepříjemném zveřejnění tohoto příběhu jiným bílým kolegou, toužil tomuto muži „vyrvat plíce z hrudi.“ V listu Washington Post se reportér černé pleti vychloubal ve svém všeobecně vynášeném příspěvku, ve kterém popisoval svou přeměnu z mladého gangstera, kterým kdysi býval. Přiznává, že jako mladíkovi mu „rozbíjení huby bílým klukům dělalo fakt dobře“, a pokračuje, že dokonce po letech, už jako úspěšný profesionál, „míval někdy chuť pustit se do toho znovu… chytit některého z těch bílých chlápků, se kterými pracuji, a praštit mu hlavou o zeď nebo do něj na zemi tak dlouho kopat, dokud by mě všechen ten stres nepustil.“

Dokonce, i když připustíme, že by se třeba mohlo jednat o nadsázku, dokáže si někdo zcela nezaujatý představit bělošského reportéra, že by napsal něco podobného o svém černošském kolegovi a o životě, zcela profesionálním stylem, jak o tom vypráví McGowan?

Skutečně mě zajímá, nakolik je liberální tolerovat násilné rasové blouznění jen pro to, že ti, kteří blouzní, jsou černochy? Nakolik je liberální tvrdit, že násilí a slepý fanatismus namířený proti bělochům není stejně tak opovrženíhodný jako nesnášenlivost zaměřená na černochy? Jak může být liberální – jak může být prospěšné pro všechny ty ženy -neuvést etnickou příslušnost v článcích o násilnících, kteří běhají na svobodě jen proto, že jsou podezřelými černé pleti? Nakolik je liberální být k našim spoluobčanům černé pleti stále tak zatraceně paternalistický?

Jak říká Shelby Steele, liberální běloši „si musí pokaždé představit černochy mimo rámec osobní zodpovědnosti“, protože uvnitř – a toto je nejtemnější, nejšpinavější tajemství – jsou to právě bílí liberálové, kdo si myslí, že černoši jsou méněcenní, neschopní cokoliv ve společnosti vytvářet bez pomoci lidí bílé pleti. „Pro mne“, říká Steele, „je nevyslovitelnou skutečností, že téměř všechno ve vztazích mezi národnostmi v Americe se týká bílých.“

Podobně jako k etnickým menšinám, i k sexuálním minoritám se politicky korektní intelektuál musí chovat paternalisticky, a to i tehdy, když přitom deformuje skutečnost a překračuje rámec novinářské profesní etiky.

V lednu roku 2000, když Nejvyšší soud rozhodl, že soukromá organizace skautů může vyloučit své homosexuální vedoucí, téměř všechny sdělovací prostředky vzaly jeho výnos jako vítězství omezené bigotnosti. Dlouhé měsíce byl homosexuál James Dale, nositel ocenění Eagle Scout (Orlí skaut), za odvahu vystoupit a hájit pravé principy integrity a čestného jednání, před kterými dokonce prchali i samotní skauti, než na ně podal žalobu, považován za hrdinu a ochránce občanských práv. „Dvanáct let jsem byl pro ně obdivuhodným člověkem“, řekl ve svém medailonu v pořadu Dateline na stanici NBC, který ho vynášel do nebe. „Ale jakmile na mě našli toto jedno jediné smítko, najednou jsem přestal být dobrý, a to se nedělá“.

Ani na chvilku jsem nepochyboval, že James Dale byl zcela mimořádným a skvělým skautským vedoucím, a klidně by jím mohl být i nadále, ani že většina ostatních homosexuálních vedoucích by tuto funkci dokázala plnit stejně znamenitě. A v žádném případě se nevyhýbám myšlence, že by skautské chlapecké oddíly místo, aby slepě přijímaly závěry založené na sexuální orientaci, měly rozhodnutí soudu ohledně svých vedoucích zvažovat případ od případu.

Nicméně celá mediální diskuse byla nečestná již od začátku, poněvadž se z ní téměř vypařilo to hlavní. Povolit homosexuálním vedoucím dohlížet v noci na mladistvé chlapce s sebou totiž neslo riziko, že tito hoši budou vystaveni nebezpečí sexuálního zneužití. Elitní sdělovací prostředky neustále omílaly militantní homosexuální stanovisko, že statisticky bývají homosexuálové stejně často příčinou obtěžování nezletilých dětí jako heterosexuální muži, a některé studie dokonce uvádějí, že jejich podíl je výrazně nižší. A bylo to tu zase. Další studie (o kterých ovšem slýcháváte v médiích mnohem méně) tvrdí pravý opak – a tak co kdybychom se řídili selským rozumem? Přinejmenším se dá stěží spoustě rozumných lidí vyčítat, že mají obavy posílat své syny trávit dny a noci s někým, jehož sexuální orientace je zaměřena na chlapce. Připusťme, že pokud by se někdo třeba jen odvážil navrhnout mladému zdravému, normálnímu muži bez závazků strávit noc v lese s partou skautských dívek, okamžitě by se hlavní představitelky feministek a jejich liberální fanoušci, začali zaklínat jako ve slavném filmu Vymítač ďábla.

V každém případě byly na počátku roku 2002 hlasité protesty náhle přerušeny – právě v době, kdy se provalily katolické sexuální skandály. Chlapecké oddíly skautů najednou nevypadaly zas tak nemravné a barbarské. Jejich opatrnost byla z ničeho nic na místě. Redaktor deníku National Review Rich Lowry napsal: „Chlapecké skautské oddíly by měly být proniknuty obyčejným selským rozumem. Homosexuální muži nemohou trávit čas v těsné blízkosti a často o samotě se spoustou kluků.“ A kromě toho, jak Lowry správně poznamenal, toto téma nepřestává být „v návalu mediálního zpravodajství o církevní agónii stále nesmírně tabuizované. Částečně je tomu tak proto, že jeho logický důsledek je pro liberály příliš bolestivý k rozjímání…“

S čím se liberálové nemohli hned tak vyrovnat, bylo to, že se katolické církevní skandály netýkaly heterosexuálních deviantních kněží vyhledávajících mladistvé dívky, nebo duševně chorých heterosexuálních kněží sexuálně zneužívajících skutečně malé děti – pedofilů – problém byl v homosexuálních kněžích obtěžujících a zneužívajících adolescentní chlapce.

Pro gayské aktivisty to byla ve vztahu k veřejnosti potencionální pohroma nebývalých rozměrů, a tak se pustili do díla. Sdružení GLAAD začalo téměř denně vydávat věstníky a alarmující bulletiny udávající, kam nasměrovat mediální zpravodajství a přesvědčit novináře, aby se příliš neodchýlili od společně stvrzené linie, že ve skandálech skutečně šlo o pedofilii, a že k tomu došlo kvůli přístupu „přehlížet každou špatnost „nepřítele pohrdajícího právy homosexuálů, jakým je katolická církev. Proto byla o skandálech veřejnost takto informována a gayové trvali na tom, že jde o problém katolické církve a jejích ohavně maskovaných pedofilů.

„Církev zachvátil stále větší počet obvinění a případů sexuálního zneužívání dětí a nezletilých katolickými duchovními. Toto téma se denně probírá na stránkách novin, časopisů a v publicistických pořadech v rozhlase a na kabelových televizích“, začínal jeden takový oběžník ze dne 19. dubna 2002. „Organizace Gay & Lesbian Alliance Against Defamation (GLAAD) a Human Rights Campaign (HRC) obdržely mnoho ohlasů z celé země ohrazujících se proti komentátorům a mluvčím, kteří staví homosexualitu, pedofilii a sexuální zneužívání mladistvých na roveň. V některých případech se pobuřující rétorika stále více používá k charakterizaci této problematiky ve smyslu problému homosexuálů“.

Oběžník pokračuje v popisování rozličných vzkazů příznivců, kteří vybízejí „uvést na pravou míru mýtus, že se gayové a lesby dopouštějí sexuálního zneužívání dětí a mladistvých častěji než heterosexuálové.“ Nejpozoruhodnější je tento odstavec: „Pokud byste náhodou zaslechli, jak se někdo ve zpravodajství, publicistickém pořadu nebo třeba nějaký mluvčí pokouší dát na roveň homosexualitu a pedofilii nebo vznést obvinění, že homosexuální muži inklinují k sexuálnímu zneužívání mladistvých … oznamte to reportérovi, šéfredaktorovi nebo moderátorovi, a poučte je o rozdílech mezi zdravou sexuální orientací dospělých – gayů, heterosexuálů nebo bisexuálů – a jakýmkoliv sklonem k sexuálnímu zneužívání mladistvých. Od té doby, kdy v loňském roce začaly tyto názory pronikat do žurnalistiky, sdružení GLAAD pochopilo, že si reportéři možná tyto rozdíly tak dobře neuvědomují, ale jsou přístupní informacím, které tento již dlouho trvající mýtus staví do správného světla.“

Jak se ukazuje, organizace GLAAD skutečně nemá důvod k obavám. Reportéři obecně poslušně dělají to, co homosexuální aktivisté chtějí.

Když jsem navštívil databázi NEXIS, abych zjistil počet reportáží souvisejících s celým skandálem, ve kterých zpravodajové použili termín „pedofilní kněží“ místo „kněží gayové“ nebo „homosexuální kněží“, výsledky byly omračující. CBS: pedofilní kněží 57 odkazů, kněží gayové 3 odkazy, homosexuální kněží 5 odkazů. NBC: pedofilní kněží 31 odkaz, kněží gayové 5 odkazů, homosexuální kněží 2 odkazy. ABC: pedofilní kněží 30 odkazů, kněží gayové 4 odkazy, homosexuální kněží 3 odkazy.

Proč je to tak důležité? Proč, jak se možná ptá mnoho liberálů, by měli zpravodajové tolerovat, aby byla tak velká většina slušných homosexuálů neprávem poznamenána hroznými činy hrstky deviantů? Tak za prvé proto, že se jedná o novináře, a ne o sociální pracovníky nebo terapeuty, a náplní jejich práce je mluvit pravdu. Za druhé proto, že na pravdě záleží. V tomto případě na ní záleží dokonce ještě víc než obvykle. Je trýznivé to přiznat, ale v referování o této záležitosti sdělovacími prostředky, byla politická korektnost nadřazena dokonce i nad zájmy dospívajících dětí.

Politickou korektnost a jiné popisované manipulační techniky považuje Goldberg za projev jistého druhu intelektuální choroby, která bují především v prostředí dominantních médií, v metropolích, tam, kde je snadné získat, třebas i mylný dojem vlastní velikosti, důležitosti a moci. Co tedy Goldberg závěrem radí?

Alkoholik musí rozbít láhev. Narkomani musí spláchnout své pilulky do záchodu. A příslušníci mediální komunity musí opustit New York City. Jak prosté!

Není možné, aby zůstali v New Yorku a mysleli si, že sedí ve voze a jedou dál. V New Yorku žije příliš mnoho lidí, kteří ovlivňují jejich chování, příliš mnoho liberálů, kterým se všechna média ostudně snaží zavděčit. Jak stále dokola říkává Don Imus: Oni v podstatě nedělají zpravodajství pro Spojené státy; dělají je pro své liberální kamarády, kteří sedávají u večeře v restauracích Elains na Upper East Side.

A co je ještě horší? Tito lidé souhlasili a přihlíželi, jak jejich přátelé z médií prohlašovali, že žádný problém se zaujatostí nemají, že svou práci dělají co nejlépe a že si jen ti pravicoví blázni myslí, že ve zpravodajství je nějaký problém s liberální předpojatostí. Zanedlouho tomu uvěří i takoví chytří a slušní lidé jako Rather, Brokaw a Jennings.

U novinářů se předpokládá, že budou světáky. Jenomže město New York je pro ně příliš provinčním místem. V New Yorku mohou žurnalisté i jejich chlebodárci trávit zcela obyčejné dny (týdny, měsíce, roky, celý život) a celkem pravdivě prohlašovat: „Za celý den jsem nenarazil na nikoho, kdo by se mnou nesouhlasil.“ Takže za chvíli už si myslí, že potrat na požádání není vlastně vůbec liberální postoj, ale očividně umírněný, přiměřený a pochopitelný. Konec konců „za celý den jsem nenarazil na nikoho, kdo by se mnou nesouhlasil.“ A pak si začnou myslet, že proti sňatkům homosexuálů a proti povolení, aby směli adoptovat děti, jsou jen homofobní lidé, jelikož „za celý den jsem nenarazil na nikoho, kdo by se mnou nesouhlasil“. Po chvíli pak ztrácí nadhled. Všechno napravo od středu je konzervativní; všechno nalevo je střední cesta. A po celou dobu je jejich mocní patroni povzbuzují slovy: „Jste dobří, my všichni jsme fakt výborní. To jen ti ztroskotanci z Red States mají problém“.

Již v minulých letech jsem potkal mnoho lidí, které takoví jako Dan, Tom a Peter zas tolik nezajímali. Ale oni to myslí dobře! Oni zpravodajství zkreslují neúmyslně. Jsou totiž obklopeni tolika lidmi stejných názorů, že naprosto ztratili svůj vlastní názor.