DOMINUS MUNDI – PÁN SVETA
V Evropě žije několik národů v hranicích svých vlastních států, které spolu sousedí, jsou si navzájem blízké až na samou mez identity, a přesto mezi nimi existuje silná animozita přerůstající někdy v nepřátelství a nenávist.
Příčinu těchto vzájemných averzí je nejčastěji nutné hledat mimo dotyčné národy. Přichází totiž odjinud, pramení ze zájmů a potřeb úplně jiných států, nejčastěji mocností, které mají o území obývané národy, které by mohly být potenciálně vůči sobě nepřátelské, zájem. Nejde vždy o promyšlený a takto zacílený postup ve smyslu římského „rozděl a panuj“ (divide et impera), ale velmi často se o záměr rozdělit blízké národy a postavit je proti sobě skutečně jedná.
Ukrajinci a Rusové
V nejnovějších dějinách evropského kontinentu můžeme pozorovat z cizích zdrojů podněcované nepřátelství mezi Ukrajinci a Rusy a mezi Srby a Chorvaty. V obou dvou případech máme co do činění s velmi dlouhým procesem majícím své konkrétní historické fáze, během kterých se „ve věci znepřátelení blízkých národů“ angažovaly cizí mocnosti. Není přitom vůbec náhodou, že se rozdělování národů, které by za jiných okolností dost možná žily v dokonalé shodě nebo by dokonce vzájemně splynuly, odehrává velice často na slovanském území. Slované v časech svého příchodu do středu kontinentu, na jih i na západ představovali mohutnou početní sílu a v případě, že by probíhala lépe jejich vzájemná integrace, tak by mohli ohrozit nedávno v Evropě zformované mocenské útvary, nejvíce asi Franskou říši a po ní Říši římskou (národa německého).
Ale toto téma by si vyžádalo samostatný text. Zůstaňme u problému, který bývá v Evropě periodicky aktuální. A bohužel je tomu tak i dnes. O Ukrajinu, území, na kterém se zformovaly zárodky ruského státu, takzvané Kyjevské Rusi, zápolily – zejména poté, co Rusko prodělalo období tatarské nadvlády a po přesunutí centra středověkého státu dále na východ, do Moskvy – Polsko (polsko-litevská personální unie) a ruská velkoknížata, později carové. Ukrajina se stávala častým bojištěm mezi znepřátelenými státy a její obyvatelstvo bylo trháno mezi světem polského katolicismu a ruského pravoslaví. Původní jednota obyvatel Ukrajiny s Rusy dostávala trhliny. Není vůbec divu, že tento „starý recept“ využil ve dvacátém století Hitler během svého vpádu do Sovětského svazu a že zůstává atraktivním návodem také po současné nadnárodní korporace mající domovskou adresu v USA nebo v některých zemích západní Evropy.
Tyto korporace a s nimi další síly využívají hospodářského, vojenského a lidského potenciálu Spojených států a jejich nejaktivnějších spojenců (vazalů) k tomu, aby ve spolupráci s tradičními nepřáteli Ruska, především s Polskem, animozitu mezi částí ukrajinského obyvatelstva vůči Rusku prohloubili do takového stavu, aby se z Ukrajiny stalo území bezprostředního a všestranného ohrožování Ruska. Krym, který Rusové roku 1783 vybojovali na Tatarech a který ve vší naivitě daroval Chruščov Ukrajině (1954), netuše, že „nerozborné přátelství“ mezi národy závisí na vůli velmocí, se měl stát místem, odkud by korporace prostřednictvím USA vedly ránu nožem do nechráněného boku Ruska. Zde je třeba hledat původ vnitřních svárů mezi Ukrajinci, jejich majdany, jejich zkorumpované politiky a bezohledné oligarchy, což bývá nejčastěji totéž. Západnímu kapitálu (skutečně se vyhýbám označovat tyto temné síly názvy národů, jejichž demokracie devalvovala do podoby téměř úplné bezmoci) se hodí do krámu úplně všechno, i násilí, krveprolití, fašismus, terorismus. Zkrátka, „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, ať je to třeba i mnohonásobný vrah. V té souvislosti je opravdu moc fajn poslouchat české přívržence takovéto „ekelhaft“ politiky.
Chorvati a Srbové
Úplně stejný případ představovalo rozdělování národů na Balkáně. Většina z nich byla (a je) slovanského původu, přičemž jejich jazyková blízkost odpovídá blízkosti mezi češtinou a slovenštinou, není-li nakonec ještě těsnější, viz nějaký čas udržované spojení takzvané spisovné srbochorvatštiny, ve dvou variantách a se dvěma písmy. Tento dualismus téměř jednotného etnika vyplýval z historického rozdělení kontinentu víceméně na části latinskou a řeckou. Hranice tohoto rozdělení, bohužel, vedla právě Balkánem, což tehdejším mocnostem – Turecko, Rakousko, Uhersko (Rakousko-Uhersko), Německo, ale i Anglie, Rusko a Francie, umožňovalo vrážet mezi balkánské Slovany jeden klín za druhým.
Turci zvýhodňovali k islámu konvertující Albánce, případně i Slovany, kteří odložili (často jen naoko) svoji víru, aby získali přístup k úřadům a podnikání. Odtud přišel velký impuls k rozdělování národů. Když má jeden nějaké výhody, druhý tohle snáší velmi nerad. Němci toužili po teplém moři, a tak v čase po pádu železné opony zavedli v Chorvatsku západoněmeckou marku jako alternativní platidlo. Svojí podporou chorvatské a slovinské touze po odtržení od Jugoslávie Němci navázali na „spojenectví“ s chorvatskými Ustašovci a Rakousko získalo hospodářsky slibné Slovinsko k „všemožné spolupráci“. Obdobné, jaké „se těší“ Češi s Německem.
Dějiny prostě pokračují ve starých příbězích. Bohužel většinou v těch, které se osvědčily neblaze. Národy, které se tomuto velmocenskému snažení nezpěčují, přijmou materiální výhody včetně zdánlivých a neusilují o víc, neboť jejich elitám tohle vyhovuje nebo alespoň stačí, tak tyto národy mají klid. Ty, které se brání a v globální geopolitice usilují o samostatnost „malých“, čeká rozpad založený na jednoduchém receptu. Mocnosti prostě podpoří síly, které jim pomohou stát destabilizovat, případně rozbít, a tím výrazně oslabit jeho pozici.
Ukrajina odsouzená k pozici bezmocného předmětu cizích zájmů
Vůči Rusku nemůže západní kapitál, zneužívající potenciálu západních zemí, takto postupovat. Proto volí „salámovou metodu“, při které jde o to odřezávat z ruského bezpečnostního „sousedského“ prostoru kolečko po kolečku, až se dýka dostane co nejblíže k srdci. Pokus o odříznutí Běloruska nevyšel, představa americké raketové základy na Krymu také splaskla rychlým zásahem Moskvy. Pobaltí je příliš malé, v něm stačí probouzet strach z velkého souseda a občas odtud rachotit zbraněmi. „Slibnou půdou“ je tedy nešťastná Ukrajina. Do jisté míry „se daří“ i v oblastech blízkých Kavkazu.
A tak je Ukrajina odsouzena k tomu sloužit cizím zájmům, aniž by země a její obyvatelstvo, etnicky většinou dokonale příbuzné s Rusy, z toho mělo sebemenší prospěch. Prospěch mají oligarchové a tamní kvazipolitici, neboť na každém neštěstí, na každé tragédii, se dá výborně vydělávat. Vojenskoprůmyslové komplexy Západu, jejichž zisky tak snaživě podporují čeští nositelé jediného povoleného smýšlení, o tom mohou sepsat velice objemné knihy. Napětí, krize, výhrůžky, konflikty, války, krveprolití – to je jejich předmět podnikání. Ne svoboda, demokracie a lidská práva, jak tvrdí jejich propagandisté, i ti u nás. Ti jsou rozhodně nebezpečnější než hypotetičtí či skuteční ruští a čínští agenti na ambasádách. Bodejť by tam nebyli, když jistý generál Pavel, povýšený do ústředí NATO, stále volá po válce s Ruskem. Putin sice ví, že váha těchto „reprezentantů malých národů“ se v NATO rovná nule, že jsou to jen snaživci bez reálného vlivu, nicméně mohou být použiti těmi, kteří Alianci skutečně řídí. I pěšák na šachovnici, dokonce i podpěšák, může spolupůsobit při útoku na krále. Jako se lovecký pes účastní honu na jelena v naději, že dostane ohryzat kosti.
Na rozbití státu je recept jako v kuchařské knize
Stejně tak, jako je tomu na Ukrajině nebo na Balkáně, mohlo dojít k vytvoření napětí i mezi Čechy a Slováky. I tady existoval „návod“, který vypracovalo Německo v období své nacistické orientace. Ostatně, byl ve třicátých letech použit a nakonec vedl k rozbití Československa a k vytvoření loutkového fašistického režimu na Slovensku.
Rozbít stát, ve kterém existují zdroje k vyvolání nespokojenosti části obyvatel, je ta nejsnadnější věc na světě. Jako v kuchařské knize: „To se vezme národnostní nebo etnická minorita, najde se území, které obývá natolik početně, že zde může přečíslit státotvorný národ, a začne se usilovně podporovat. Peníze, publicita, cenné rady. Potom přijdou na řadu vyzbrojování a scénář k prvním srážkám, za něž bude ovšem volán k odpovědnosti stát určený k rozbití. Potom mainstreamová média zahájí útok na stát a jeho představitele. Fantastickým způsobem se přitom moralizuje a veřejnost zasypaná dezinformacemi se hromadně nahání do tábora odpůrců legitimního vedení státu. Potom se tomuto vedení vyhrožuje, nabídnou se mu ultimáta, která nemůže přijmout, a když se zpěčuje ještě víc a nedejbože vojensky zasáhne proti „našim bojovníkům za svobodu“, pak se tato událost označí za casus belli (incident vhodný k vyhlášení války) a „my, ukrutně spravedliví“ jdeme na pomoc.“
Odporné? Jistě, leč osvědčené. Několikrát jsme toho byli i sami svědky. Není ale vůbec překvapivé, že západní korporace (opět zde nejsou na vině obyvatelé mocností; ti chodí k volbám a nemajíce alternativy pořád volí totéž) tento model nepoužily v případě Španělska a Katalánska. Z pohledu lidí, kteří řídí západní mocnosti včetně USA, se Evropa dělí na území, které je „naše“, na kterém žijí obyvatelé vyspělých států, jejichž rodokmen sahá k Franské říši nebo dokonce k říši římské. Tyto národy sice v minulosti také vedly války proti sobě, ale vždy s jistou mírou uznání protivníka jako sobě rovného, byť třeba momentálně slabšího. Ale potom jsou v Evropě jiná území, na východě a na jihovýchodě, pohříchu dost masívně obývaná Slovany, kteří historicky vzato mají zůstávat na věky věků jen vazaly. Prostě nepaří do rodiny. Byli terčem dobývání, připojování, „civilizačních procesů“ a kulturního ovlivňování v jejich původním barbarství. Občas ovšem i využívanými dočasnými spojenci.
Ve středověku například Češi a Poláci proti Polabským a Pobaltským Slovanům, později Poláci v boji s Ruskem a třeba Chorvati ve snaze znehybnit srbské autonomní ambice. Vždy takto stáli Slované proti sobě, což jejich integraci rozhodně neprospívalo. Byť toto samozřejmě nebyl jediný důvod k rozporům, zejména v časech přecházejících národní uvědomění. Určitě je třeba ocenit šikovnost franských a německých panovníků v oboru rozdělování a panování. Což říkám s jistou ironií.
Kritika panslavismu v čase velmi slabé slovanské vzájemnosti
V poslední době se několik českých nositelů jediného oprávněného smýšlení pustilo do kritiky panslavismu, tedy myšlení, které se zrodilo v období národního obrození, ve snaze najít ve sloučení slovanských národů alternativu proti důsledkům faktické (dosud nikoliv ještě de iure) integrace německé. Tohle současné načasování rovněž není náhoda. V čase, kdy se západní korporace snaží ze všech sil postavit Ukrajince proti Rusům, by všechny zbytky všeslovanského myšlení byly kontraproduktivní. Západní korporace a jejich čeští spolupracovníci si nepřejí, aby Češi viděli v Rusech jakkoliv spřízněný národ. Proto se nepřipomínají tisícileté dějiny bez konfliktů a často spíše ovlivňované sympatiemi, ale pouze a výlučně srpen 1968. Nikoliv osvobození Československa Rudou armádou, ale ruská okupace o 23 let později. Jakákoliv slovanská vzájemnost produkující alespoň snahu o chápání ostatních slovanských národů, když už nic jiného, je z hlediska současné politiky vojenskoprůmyslových komplexů Západu zcela nežádoucí. Rovněž vždy platilo a platí, že čím dále od Ruska, tím blíž k Německu.
Mimo jiné si vzpomínám na to, že v době, kdy Severoatlantická aliance bombardovala Jugoslávii, aby USA ukázaly, kdo od té chvíle bude dominus mundi (pán světa), se stalo několikrát, že některý z nositelů „správného myšlení“ u nás útočil na těch několik hlasů, které kritizovaly bombardování srbského území, jako na archaické panslavisty. Dějiny zkrátka nikdy neustupují zcela do minulosti. Ve školách se učí stále méně historie i vlastního státu, nicméně tvůrci současných procesů historii znají dobře. Nebo alespoň jejich rádcové. Vědí, že zbavit obyvatelstvo vlastních dějin je ta nejlepší cesta, jak v přítomné chvíli používat dějiny nepozorovaně. Bez znalosti historie se děje všechno jaksi poprvé, byť se to v různých variantách odehrálo už stokrát. Domnívám se, že destrukce vzdělání, ke které dochází při výuce kompetencí, dovedností, prezentací, sebeprezentací a inovací, směřuje k dalšímu ještě mnohem vážnějšímu oslabení kritického rozumu a k ještě tvrdší nadvládě kapitálu nad demokraciemi.
Autor: Ivo Šebestík
PhDr. Ivo Šebestík – novinár, historik a prekladateľ. V minulosti pôsobil ako politický komentátor, neskôr ako šéfredaktor krajského denníka Svoboda so sídlom v Ostrave a viedol spravodajstvo ostravského štúdia ČT. Externe prednášal žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostrave. Od roku 2004 žije v Bruseli. V súčasnosti pôsobí pri Európskom parlamente, v tíme profesora Kellera.
http://casopisargument.cz/2019/01/08/nepratelstvi-mezi-blizkymi-narody-byva-podnecovano-cizimi-zajmy/