IDENTITA A KULTÚRNA VOJNA
Dost dobře si nedokážu představit, jak politicky přijatelně a legálně komentovat současnou situaci a politiku hnutí BLM (Black Lives Matter – Na životech černých záleží). Politiku, za kterou často stojí běloši, co se považují za skutečné liberály a demokraty. Mnohdy děti z lepších rodin ze severu obou pobřeží USA. Otázka, kterou už vlastní název hnutí implikuje i u běžného publika: „A na ostatních životech nikoli?“, celkem jasně podtrhuje, v jaké jsme situaci.
Progrese a dekonstrukce
Dlouhodobá, výrazně neuspokojivá sociální a ekonomická situace konkrétní etnické nebo i sociální skupiny, komunity, je mnohdy a pochopitelně živnou půdou pro konflikt s většinovou společností. Situace si pak žádá korekci, včetně externích doporučení nebo řešení (neziskový sektor, nevládní organizace), a to i v podobě řízené kultivace majority. Často podle šablony sociálního inženýrství dnes už zřetelně upadajícího Západu. Národ i lid chtějí, někteří, zdá se, tzv. dekonstruovat.
Taková politika připravuje prostor pro novou výchovu a myšlení. Případně regulaci nebo přímo i destabilizaci jinak funkčního a stabilního společenství. To tehdy, pokud se odmítá progresi-dekonstrukci podrobit. Pokusy cenzurovat v ČR Ladova Mikeše byly svého času jen takovým průzkumem terénu. Jednou z jeho podob. Přípravou na budoucnost, na novou globální společnost, člověka a kulturu.
Reakce většinového publika tehdy byla okamžitá a nekompromisní. Mikeš je naše generacemi milovaná národní kočka. Kocour! Nesahat! Mimochodem, náš Mikeš je velmi populární i v Japonsku.
Dlouhá příprava a vedlejší škody
Dominantní propagace křesťanských Vánoc se začala, zejména na východním pobřeží USA, pozvolna vytrácet už krátce po konci studené války a po rozpadu bipolárního světa. Ve zpravodajství médií hlavního proudu a ve vyjádřeních veřejných činitelů nahradily tehdy Vánoce už jen „svátky“. Nikoli tedy „veselé Vánoce (Merry Christmas)“, ale „šťastné svátky (Happy Holidays)“. V New Yorku byla taková politika i celkem pochopitelná, přijatelná, progresivní. Je to prostor, kterému se říká tavící se kotel (melting pot), kde jsou zřetelně a významně zastoupeny i další kultury a náboženství, včetně civilizačních okruhů. Ty mají vlastní svátky a tradice. Multikulturalismus je New York a naopak.
V bývalém sovětském bloku, jak náš geografický prostor stále někteří v USA označují, jsme se pak ve stejné době rychle naučili při oficiálním a veřejném projevu používat slovo Rom. Stejně tak jsme byli poučeni, že v našich učebnicích angličtiny tehdy ještě uváděné slovo negro – černoch, černý už se, zejména v USA, nepoužívá. O Afroameričanech ovšem tehdy ještě nebyla řeč. Ti přišli později. Náhrada zněla, pokud se nepletu, black-černý.
Ve stejné době se i u nás mluvilo, se zřetelnými rozpaky, také o americké politice tzv. afirmativní akce, pozitivní diskriminace. Ta tehdy v USA dostala nový a zřetelný impuls. Jde o politiku, která zohledňuje faktory jako jsou etnicita, barva kůže, náboženství, pohlaví, sexuální orientace, zdravotní postižení nebo národnost, a to v procesu podpory minoritních skupin, jež jsou jinak ve většinové společnosti znevýhodněny, hendikepovány. Podpora se týká zejména oblasti vzdělání nebo zaměstnání. V praxi to znamenalo, že když měl u přijímacích zkoušek na vysokou školu běloch stejné nebo i trochu lepší bodové skóre než reprezentant minority, na studium byl přijat zástupce, představitel etnické menšiny. Nejčastěji Afroameričan. Případně Hispánec.
Můj spolužák na New York University (NYU), Jefry, tehdy už více než třicetiletý, si během jednoho rozhovoru se mnou povzdechl, že jako běloch, třicátník, to nemá v New Yorku při hledání dobrého zaměstnání vůbec jednoduché. Myslel jsem, původně, že si dělá legraci (s tím bělošstvím). Nedělal. Faktem je, že ze zmíněné politiky, její atmosféry, jsem mohl, dost možná, těžit i já. Cizinec z „komunistického“, postsovětského bloku. Učitelé mi, zejména v počátcích studia, často vyhověli tam, kde by rodilý Američan (ze zavedené demokracie a příslušník majority) neměl úlevy. To bylo ve druhé polovině devadesátek.
Dnešním pohledem mi označení „pozitivní diskriminace (affirmative action)“přijde podobně vhodné, jako název hnutí BLM (Na životech černých záleží). „Pozitivní diskriminace“ byla v USA hodně kritizovaná. Majorita ji nikdy, celkem pochopitelně, nepřijala.
Stejně jako politická korektnost ani „pozitivní diskriminace“ – už jen ten termín je podobně absurdní jako výraz vedlejší škody/collateral damage nebo humanitární bombardování – k řešení situace nepřispívá. V lepším případě věci jen trochu zjemňuje, uhlazuje. Je jako kortikoidy. Dlouhodobé užití je ve výsledku celkově škodlivé.
Politická korektnost a cenzura
Jiné označení libovolné skutečnosti pochopitelně neřeší samotnou podstatu problému. Jen ji kašíruje, maskuje. Po čase jej pak samou korektností úplně překryje. Řešení situace ovšem neposkytuje. Právě naopak. Politická korektnost je tak nyní, ve své většině a podstatě, poměrně zřetelnou formou cenzury. Její odmítnutí je legitimní výraz svébytného občanského postoje. Zrcadlovou odpovědí na způsob, jakým se současná elita, kulturní a politická, její výrazná část, včetně většiny redakcí médií hlavního proudu, snaží generovat souhlas zastrašované majority s vlastní politikou elity. Té diskrétní, skutečné, mocenské. Ta se po „dekonstrukci“, v případě úspěchu, obejde bez národa i bez lidu. Nikterak totiž oba instituty nepotřebuje.
Etnické menšiny, jejich neřešené konflikty, včetně problematického vztahu s majoritou, pak mají být katalyzátorem a mouřenínem (posloužil a může jít), v procesu dekonstrukce a následné konstituce nového globálního řádu.
V USA zřetelně rozehráli rasovou kartu. Kulturní válku. Ta je ovšem většině lidí ve fungujícím společenství, včetně multietnických, cizí. Asiaté i Hispánci tuhle hru v USA odmítli.
Proces kopírování/přejímaní vzoru dosavadního kulturního a politického hegemona se v Evropě nicméně zřetelně zrychluje. Aktivismus dobře financovaných, nevolených, politicky a mediálně ovšem vlivných nevládek (NGO) šlape jako dobře promazaný stroj. Cikánská omáčka firmy Knorr, více než století užívaný produkt budiž toho, nikoli úsměvným, příkladem. Zatím jen u nadnárodní firmy. Od října se bude už nově a korektně jmenovat „papriková omáčka na maďarský způsob“.
Loňská rozhodnutí některých radnic v západní Evropě označovat tradiční vánoční trhy, tentokrát a dost pravděpodobně už napořád jako trhy zimní, případně nezdobit na náměstích měst tradiční vánoční stromek, symbol křesťanských Vánoc, je dalším z mnoha případů politiky progrese v případě kulturních akcí, nebo jen obyčejné bojácnosti či aktuálního pragmatismu. Ten má ovšem krátké nohy.
Rodina je základ státu
Současná podoba „dekonstrukce“ je i otevřeným útokem proti tradiční rodině. Základní stavební jednotce libovolné společnosti a státu. Mámu a tátu má nahradit rodič jedna a rodič dva. Rodiče tak mohou být i lidé identického pohlaví. Manželství už nemá být exkluzivním svazkem muže a ženy. Pohlaví není dané. Je volitelné. Subjektivní. Libovolné.
Zřetelný, intenzivní a skoro až bezbřehý aktivismus, včetně ustrašené politiky politické korektnosti, vyvolává zatím jen nesmělou protireakci, dosud celkem smířlivého a tolerantního, většinového publika. Ta se koncentruje v textech a v komentářích přítomných zejména na platformách mediální alternativy nebo na sociálních sítích. Majorita teprve pozvolna formuluje vlastní pozici. Ještě nedávno přirozenou, pevnou, nezpochybnitelnou.
V případě pasivity ve vztahu k současnému pojetí identitární politiky a kulturního boje, můžeme v Evropě, na konci současného společenského pohybu a posunu poměrně pravděpodobně, počítat už jen s právem šaría. Chceme klid a mír. Budeme mít válku.
Jsem nicméně toho názoru, že se válce, nejen kulturní, v naší části Evropy můžeme, dokážeme vyhnout. Naše už téměř tradiční „zpoždění“ za vyspělým Západem nám v tomto případě poskytuje jistou výhodu. Tou je i čas na přípravu.
Autor: Jozef B. Ftorek
http://casopisargument.cz/?p=31348