MEDIÁLNE A AKADEMICKÉ ELITY
Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?
Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.
Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech.
Během svého pobytu za mřížemi dlouze přemýšlel a psal. Zabýval se politikou, vzděláváním i kulturou. V jednom ze svých nejslavnějších spisků se věnoval i společenské úloze intelektuálů. Ať už vám je Gramsciho jméno známé či nikoliv, americká média a akademické instituce se staly účinným nástrojem pro šíření jeho pojetí marxismu.
Gramsci byl přesvědčen, že revoluční intelektuálové musí nabýt kontroly především nad dvojicí institucí, které však mají s ovládnutím výrobních prostředků teoretiků ortodoxního marxismu společného jen málo. Intelektuální předvoj podle něj musí ovládnout kanály, jež slouží k šíření současné utiskovatelské ideologie, která svými mýty otupuje nižší třídy, a tak ochraňuje institucionální status quo. Za tyto instituce Ital označil média s univerzitami (náboženství v těsném závěsu za nimi doplňuje opěrnou trojku establishmentu).
Díky médiím by intelektuálové získali nezbytný nástroj k šíření své revoluční dialektiky v tisku i éteru. Univerzity pak zase utvářejí vzdělávací programy, kterým jsou vystaveny následující generace studentů, což mělo zajistit předání revoluční pochodně nové generací intelektuálů, aby mohli pokračovat v budování revolučního povědomí u dalších utlačovaných skupin. Kontrola nad vzděláváním nastupujících generací je ostatně nepostradatelným prvkem revolučního myšlení přinejmenším od Jean-Jacquese Rousseaua. Kdo má přístup k příští generaci, drží i klíče k budoucnosti.
Jakkoliv Gramsci svým postojům skutečně věřil a měl je za pravdivé, každý nezaujatý a kriticky uvažující čtenář jeho díla rychle prohlédne, že jeho „intelektuálové“ plní hlavně funkci propagandistů jeho věci. Jejich úkolem v médiích totiž není ani tak informovat o událostech a obecně platných pravdách, jako spíše opakovat určité narativy k posílení společenského vědomí příslušníků utiskovaných skupin. Tak zní hlavní a jediný úkol médií: být „hlasem lidu“. Úlohou intelektuálů na univerzitních katedrách pak není vštěpovat nastupujícím generacím morální výchovu ani důsledné a namáhavé vzdělání, ale předat štafetový kolík učení a výcviku v revolučních metodách třídě příštích intelektuálů-pokračovatelů. Celé je to hra pro trpělivé.
Gramsci doufal, že i utlačované vrstvy postupem času dokáží vyplodit své vlastní intelektuály, což by dovršilo rozbití utlačitelské superstruktury a zdárné vytvoření kontra hegemonie a “kontrarevoluce”. Tato nová třída uvědomělých revolucionářů by měla naprostou kontrolu nad orgány formujícími smýšlení lidí: univerzitami a médii.
Morální výchova, seznámení se se zásadními knihami a kulturou západní civilizace, vytříbení mluvnice a tak dále – tedy původní cíle univerzitního vzdělávání – v Gramsciho teorii vzdělávání zabývající se intelektuály nenajdeme. A tak zatímco etika, klasické studie a jazyk tvoří nedílnou součást klasických a křesťanských osnov, pro gramsciánské ideology není etika ničím jiným než ospravedlňováním hierarchické nadvlády, klasické texty zachycují privilegované mocenské postavení svých mužských autorů a jazyk slouží jako nástroj útlaku. Jedna z na levici dnes oblíbených pouček ostatně praví, že „správná mluvnice je rasismus“.
Dnešní mediální a akademické elity tak rozhodně nejsou žádnými „strážci“ demokracie ani hlasem lidu, ale revolučním předvojem, jehož příslušníci obyčejnými Američany opovrhují. Spíše než aby posilovaly revoluční povědomí proti marginalizovaným, bezděčně jej vytvářejí u prostých Američanů, kteří si stále zřetelněji uvědomují nepřátelství, jimiž je gramsciánská média a akademický establishment zahrnují.
Takže ano, Američané nedůvěřují „svým“ médiím a institucím vyššího vzdělávání zcela po právu. Správně si uvědomují jejich nepřátelství. Kvůli tomu by se ale ještě neměli úplně zříkat funkce, již média a univerzity ve společnosti sehrávají. Raději by se měli snažit vyrvat je z nadvlády samozvaných revolucionářských intelektuálů, případně pak cíleně bránit dosud zdravé publikace a univerzity před infiltrací podvratných sil.
Autor: Paul Krause
https://theimaginativeconservative.org/2019/02/media-enemy-people-paul-krause.html
https://deliandiver.org/2019/04/jsou-media-nepritelem-lidu.html