Rozhovor s Ľubom Huďom na portáli parlamentnilisty.cz
ROZHOVOR Jeho knihy se ocitly mezi těmi, jejichž obsah označuje knihkupectví Martinus.sk jako kontroverzní. Ľubomír Huďo je slovenský novinář, politolog, publicista a spisovatel, který se věnuje zejména světovým, ale také domácím tématům – vždy z trošku jiného úhlu pohledu. Už několik let má na události kolem sebe úplně jiný názor než většina jeho kolegů z branže. I proto je kritiky dodnes odsuzován a označován za konspirátora.
Začneme hezky popořadě. Vaše knihy zařadilo knihkupectví Martinus.sk na seznam děl, u kterých varuje před jeho kontroverzním obsahem a doporučuje lidem používat kritické myšlení a názory odborníků v dané oblasti. Věděl jste, že se něco takového chystá?
Nevěděl, to ale vůbec není důležité, spíše to svědčí o alibismu, servilnosti a autocenzuře kompetentních lidí ve vydavatelství. Nevím, komu se chtějí zavděčit tragikomickým varováním, ale je to jejich vizitka. Myslím, že racionálně uvažujícího čtenáře snáze navnadí a přilákají jeho pozornost, takže ještě by mohl někdo obvinit autory knih s tímto varováním, že si vlastně taktickou formou vymohli reklamu a účelově tak na sebe upozorňují. Pochopitelně, myslím čistě v hypotetické rovině. Na druhé straně mě to nepřekvapuje, protože v tzv. svobodné společnosti tržního typu se stupňuje tendence k naplňování odvěkého pravidla tyranů, diktátorů a pokryteckých pseudodemokratů, podle kterých jsem zvolil i název své nejnovější knihy Držte hubu a krok! (O čem musíme povinně mlčet).
Pokud jste předem nevěděl, že Vaše díla zařadí na už zmiňovaný seznam, nemohl jste proti tomuto kroku ani nic udělat. Myslíte si o svých knihách, že jsou konspirační nebo, jak je označuje Martinus.sk, kontroverzní?
Jak jsem již uvedl, kompetentní osoby v knihkupectví Martinus.sk předvedly svůj způsob uvažování a jednání a já bych to stejně nemohl nijak ovlivnit. Nechť posoudí čtenář, co je v mých knihách konspirační nebo kontroverzní, a především, ať si vytvoří vlastní názor, aniž by ho za ručičku vedli nějací na slovo vzatí odborníci, jejichž názory by nám měly přesně stanovit, v jakých intencích vůbec smíme uvažovat a vnímat realitu kolem nás. Dříve narození něco podobného už zažili ve formě předpisů o tom, co je pokrokové a co zpátečnické myšlení, dnes jsme zase tlačeni do klece politicky korektního uvažování a vyjadřování, ale tam končí svoboda projevu tak často deklarovaná budovateli svobodné společnosti západního typu s transatlantickými civilizačními hodnotami.
Zdá se, že na Slovensku je trendem, podobně jako ve světě, označovat lidi s jiným než mainstreamovým názorem za konspirátory. Tvrdíte, že nemáte rád, když Vás někdo spojuje s konspirátory či konspiracemi. Do jaké kategorie autorů byste se sám zařadil?
Nálepkování a dehonestace lidí s odlišným názorem nebo dokonce nepřípustným z pohledu mentorů, cenzorů a vyvolených „odborníků“ není žádnou novinkou. Už jsme tady měli kacíře, nepřátele Říše, zrádce socialismu i protilistopadové (’89) struktury, no a teď máme extremisty, konspirátory a nebezpečné radikály. Neomylná a „slušná“ společnost či momentální systém vlády se proti tomu přece musí účinně bránit, a tak prská, kope a kouše. Jelikož jsem však věčný rebel, ne však bez příčiny jako ve známém filmu s Jamesem Deanem, zařadil bych se mezi ty, kterým jsem věnoval svou knihu Presstituti versus konspirátoři, ke všem politicky nekorektním novinářům.
I když sám sebe nepovažujete za konspirátora, Vaše díla jsou plná informací a názorů, které nekorespondují s názory většiny novinářů a publicistů. Proč hledáte v tématech vždy něco jiného než ostatní kolegové z branže?
Ne že bych za každou cenu vyhledával něco jiného než všichni ostatní jen proto, abych se odlišoval. Fakta a poznatky vyplouvají na povrch samy, i když někomu velmi záleží na pokřiveném obrazu válek, převratů, revolucí, ekonomických a společenských procesů, ať už to dělá záměrně jako zaplacený „presstitut“ nebo je pouze v roli „užitečného idiota“. Myslím, že evidentní fakta nelze ignorovat, a to bez ohledu na to, zda vyhovují mému přesvědčení, víře nebo politickým sympatiím. V tom je třeba být nad věcí a diskutovat otevřeně o všem, ať už jde o barevné revoluce, válku v Jugoslávii, 11. září v USA, okupaci Afghánistánu, Iráku, rozšiřování NATO, občanskou válku na Ukrajině nebo Islámský stát, válku proti terorismu, vlnu imigrantů do Evropy.
O čem nejraději píšete, co Vás zajímá?
Před sedmi lety jsem jako redaktor Ranného magazínu STV dostal prostor, byť jen na krátkou dobu, necenzurovaně a otevřeně mluvit o zahraničněpolitických událostech. Ve svém profilu na webové stránce tohoto pořadu jsem o sobě uvedl: Okouzlilo mě mezinárodní dění a zákulisí zahraničněpolitických událostí. Vzhledem k mému sklonu plavat proti proudu a nepodléhat davové psychóze rád poznávám, co se skrývá za vnějším pozlátkem reality kolem nás. Většina si zvykne se mýlit, a proto pochybovat o „jasných“ pravdách je pro mě povinností a výzvou, i když to okolí považuje za nepřijatelné. Na tom se pořád nic nezměnilo a ani nemění.
Ve své knize „Sametově něžná tyranie“ píšete o tom, že ideály takzvané sametové revoluce byly od počátku manipulací, jejímž cílem bylo ovlivnit veřejnost. Co Vás k tomuto závěru vedlo?
Přibývající poznatky, odhalení nových faktů a další životní zkušenosti. Na začátku to byla analýza Miroslava Dolejšího o pozadí událostí 17. listopadu 1989, pokrytectví Václava Havla, reakce Karla Kryla, poznání slovenské politické scény a novinářů, jakým byl poslední polistopadový politický vězeň Marián Dudinský. A s odstupem času posouzení toho, co vlastně dosáhli a jakou společnost vytvořili tzv. disidenti a vyvolené rodiny chartistů spolu se slovenskými přisluhovači, nemluvě o vlivu zahraničních velvyslanectví a různých institutů, nadací a think-tanků zpoza Atlantiku, mě přivedlo k tomu, že sametově-něžná „fraška“ byla šikovnou manipulací s masami a davem, jen na podstatně vyšší sofistikované úrovni, než to dělali bolševici se svou snadno demaskovatelnou propagandou.
Považujete své názory za radikální?
Termín radikál pochází z latinského radicalis, tj. pocházející z kořene. Takže pojďme na kořen věci a zjistíme, jak to vlastně v daném tématu funguje bez zavádění, taktizování, zamlžování, účelového vybírání a zatajování faktů, událostí, prohlášení, činů a rozhodnutí. V tomto smyslu radikalismu – ano!
Ať už chceme nebo ne, v dnešní době se v médiích nevyhneme tématu uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Co si myslíte o tom, jakým způsobem média informují o této události?
Jako vždy jednostranně, podle politické objednávky na trase Washington – Brusel, Bílý dům a Evropská komise, navíc maskované tlustou vrstvou pseudohumanismu a agendy NGO – mimovládních organizací štědře financovaných z tradičních dolarových a eurofondových zdrojů. Vyvolávají pocit viny u většiny obyvatel, účelově vybírají mediálně vhodné příběhy a zavádějící argumenty, ačkoli předtím obhajovali a omlouvali konflikty, okupace a rozvrat v zemích, které se staly obětí velmocenských snah jménem Nového světového řádu. Platit za to mají řadoví Evropané popřením vlastní identity a sebezáchovy jménem lží a apelů na lidskost a solidaritu, ačkoli předtím po nich právě média s tiskovými mluvčími NATO a USA dupala jedna radost, když šlo o „humanitární“ invaze a drancování světa jménem svobodného trhu a neoliberálních žvástů o hospodářském růstu západního světa.
Evropská unie vyzývá členské státy, aby se zachovaly solidárně a pomohly zemím, které nejvíce trpí přívalem migrantů. Například Slovensko se k tomuto problému postavilo velmi odměřeně a vláda rozhodla, že dobrovolně přijme jen stovku běženců. Je to podle Vás systémové opatření anebo pouhý populismus vlády, která chce dobře zapůsobit na voliče?
Vládnou nám pokrytci, kteří si otestují nálady u obyvatelstva, dají taktické prohlášení, aby jim neubylo voličů a poté stejně rozhodnou podle zcela jiných kritérií, než je vůle národa, voličů, obyvatel a národní či státní zájmy, protože jejich zájmy jsou jen plné eurokapsy a mocenská pozice za každou cenu. Vlády Rakouska a Slovenska 21. července tohoto roku podepsaly dohodu o dočasném přesunu 500 azylantů z přeplněného záchytného střediska v Traiskirchenu u Vídně do slovenského Gabčíkova. Tenhle měsíc již slovenský premiér Robert Fico v rozhovoru pro rakouský zpravodajský portál derStandard.at řekl, že slovenská vláda by v případě nutnosti byla ochotna poskytnout ubytování dalším žadatelům o azyl z Rakouska. Dříve se premiér podstatně ostřeji a odmítavě vyjadřoval k problematice přijímání imigrantů a jeden z čtenářů připomněl nedávné Ficovy výroky: „Nechci být příliš kritický, ale mám jednu otázku: Kdo bombardoval Libyi? Kdo způsobil problémy v Severní Africe? Slovensko? Ne.“ To je názorná ukázka toho, jak politici, a nejen slovenští, říkají jedno, dělají jiné a myslí to s námi ostatními skutečně „upřímně“.
Brusel uvolní do roku 2020 dvě miliardy čtyři sta milionů eur na pomoc migrantům a ochranu vnějších hranic unie. Myslíte si, že tyto finance pomohou zmírnit příliv uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy?
Vnitřní rozklad Evropy díky pomýleným představám o přínosu multikulturalismu již nastal, radikalismus se stupňuje a ochrana vnějších hranic je pouze jedním z dílčích opatření, které však má své opodstatnění. Bude to však chtít ráznou změnu politiky, zvažování dalších účinných opatření, aby Evropa zůstala skutečně Evropou a ne svou karikaturou v duchu „Eurábie“ nebo „Afropy“ s nekonečnými konflikty a sebedestruktivními postupy na cestě do záhuby.
Kulturní a sociální rozdíly mezi lidmi, kteří k nám přicházejí, a samotnými Evropany jsou propastní. Dá se očekávat, že se uprchlíci někdy etablují v naší společnosti nebo je veřejnost naopak vyloučí na okraj?
Veřejnost je nemusí vyloučit, oni se distancují sami – stačí se podívat do západní Evropy na no-go zones, kam nesmí vstoupit nemuslim a pokud tak udělá, jen na vlastní riziko, přičemž i policisté se tam bojí vstoupit. Funguje to takto od Londýna přes Brusel po Malmö. Můžeme donekonečna debatovat o umírněných a militantních muslimech, o kulturní identitě Afričanů a evropském koloniálním dědictví, ale jak jsem již zmiňoval, umělé implantování multikulturalismu selhává v Evropě, Austrálii i v USA. Pokud si to nechceme jménem politické korektnosti uvědomit, přiznat a poučit se, pak následuje slepá ulička našeho dalšího vývoje, přičemž neznám živočišní druh, který by pracoval na vlastní záhubě a nebojoval o přežití. Evropané jsou zřejmě výjimkou, pardon, část evropských politiků, eurobyrokrati, hlavní mediální proud, NGO a zmanipulovaná část veřejnosti, kteří jsou schopni pro dočasné finanční výhody a pomatená hesla obětovat všechny a všechno a mají z toho ještě dobrý pocit. Mně to připadá zvrácené.
Vraťme se k označení jistých titulů v knihkupectví Martinus.sk za kontroverzní. V minulosti rovněž vznikaly seznamy se zakázanými knihami a přestože v tomto případě jde pouze o doporučení, aby lidé používali vlastní úsudek, nehraničí to podle Vás s cenzurou nebo omezováním svobody slova?
Připomíná mi to jednu scénu z komedie Zdeňka Trošky Slunce, seno …, když učitelka o vyřazených dílech Karla Marxe a jejich případném dalším využití říká: „My demokraté knihy nepálíme.“ Jasně, nebudou přece stavět hořící hranice a házet do nich knihy židovských autorů jako mladí nacisté v třicátých letech minulého století. Současní tržní demokraté to dělají kultivovaněji – oni nic, oni jen poukážou na kontroverzní, pochybné a podle „odborníků“ nevhodné knihy, abyste si zbytečně nezatěžovali vaši kultivovanou mysl pochybnými úvahami a nespolehlivými autory. Vždyť to není přímý zákaz, jen spekulativní podsouvání signálů do podvědomí čtenářské obce, aby nám nezpochybňovali současný úžasný systém a laskavost i dobrotu Velkého bratra. Právě teď, v srpnu, je výročí narození Raye Douglase Bradburyho, autora díla 451 stupňů Fahrenheita, podle kterého režisér François Truffaut natočil příznačný film. Názvem knihy i filmu je teplota, při které hoří papír, a v tomto sci-fi příběhu je úkolem hasičů pálit knihy jako poslední svědectví svobodného myšlení. Uvedu ukázku z knihy: „Lidé mluví o ničem. Jmenují množství automobilů nebo šatů, případně plováren a řeknou ,To je perfektní!‘ No všichni říkají totéž, nikdo neřekne nic jiného než ostatní. A v kavárnách mají puštěné vtipy a ty jsou většinou stále stejné nebo mají rozsvícenou hudební stěnu a v ní se v jednom kuse mihotají barevné vzorce. Jsou to jen barvy a vše je hrozně abstraktní. A v galeriích – byli jste tam někdy? Vše abstraktní. Strýc říká, že kdysi tomu tak nebylo.“ Zdá se, že některým lidem by takový svět vyhovoval a pilně na jeho vytvoření pracují. Doufám však, že nic takového nezažijeme.
Myslíte si, že zařazení některých knih do seznamu kontroverzních je pouze způsob, jak lidi donutit, aby je nečetli?
Donutit je nedonutí, ale snaží se je odradit. Na snoby a pseudointelektuály to možná i platí, jsem však přesvědčen, že čtenáři ještě nejsou poslušné stádo, které bude číst na povel, co se mu doporučuje, a na jiný povel odmítne a opovrhne vším ostatním.
Při zkoumání nabídky internetového knihkupectví Martinus.sk jsem si nemohl nevšimnout, že například u německého originálu knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf upozornění o kontroverzním obsahu chybí. Myslíte si, že Vaše názory jsou kontroverznější než Hitlerovy, protože Vaše díla jsou na uvedeném seznamu?
Jak je vidět, při pomatené logice cenzorského uvažování se mohu ocitnout i mezi Polem Potem, Maem Ce-tungem, Torquemadem i Pinochetem. Záleží na tom, jak dozorci „čistoty myšlení“ uvažují a co dávají do souvislostí, koho se obávají více a koho méně. Zatím mě ještě neobvinili z válečných zločinů, protože vlastně obhajují novodobé válečné zločince a knihy amerických prezidentů a britských premiérů jim nepřipadají jako kontroverzní. Přitom právě mnozí z obdivovaných představitelů angloamerického bratrstva se, obrazně řečeno, koupali v krvi častěji než pověstná uherská šlechtična Báthoryčka, o níž se mimochodem také vytvořil historicky nepodložený zkreslený obraz.
Co říkáte na vývoj situace na Ukrajině a na to navazující ochlazení vztahů mezi Západem a Ruskem?
V kauze Ukrajina – Západ, USA – Rusko už chybí vůle odhalit, co předcházelo katastrofální situaci na Ukrajině, z lidského i geopolitického hlediska, vzhledem k tisícům obětí, milionům uprchlíků a nenávisti, která dlouhodobě potrvá jako v případě balkánských válek v posledním desetiletí 20. století. Vytvořily se dva nesmiřitelné tábory na politické scéně i mezi běžnými čtenáři, diváky a posluchači, v rámci debat na internetu i ve veřejných diskusích. Buď patříte do tábora obhájců amerického světového řádu a nenávidíte Rusko, nebo jste rusofil, putinofil, agent Moskvy. Je to jako z frontu v Donbasu – buď jste v ukrajinském zákopu, nebo bojujete na straně proruských povstalců, opolčenců. Nic mezi tím, boj na život a na smrt, kdo s koho, zabít a zvítězit, doslova i obrazně, tedy slovem, propagandou, mediální manipulací. A nic mezi tím! Každý ze svého úhlu pohledu vnímá sebe jako oběť a toho druhého jako viníka, agresora, zločince. Je to takhle jednoznačné? Stejně jako v případech Židů a Palestinců, Srbů a Chorvatů, šíitů a sunnitů, sionistů a antisemitů, socialistů a kapitalistů. Doplácejí na to všichni a pohybujeme se v nekonečné spirále násilí, nenávisti, genocid a velmocenské nenasytnosti různých mocenských klik. A proto je tu věčná otázka – Cui bono (komu ku prospěchu, v čí prospěch)? Bohužel, ani v tom se nedokážeme shodnout, ačkoli nás fackují fakta přímo do obličeje z jedné i druhé strany.
Rozhovor s Ľubomírem Huďem pro ParlamentníListy.cz vedl Tomáš Pilz.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nekomu-velmi-zalezi-na-pokrivenem-obrazu-svetovych-udalosti-rika-spisovatel-a-novinar-Hudo-jehoz-knihy-jsou-na-Slovensku-na-seznamu-395358