SKUTOČNÝ VÍŤAZ UKRO-RUSKÉHO KONFLIKTU
Zdá se vám toto tvrzení příliš troufalé? Chápu, nicméně spousta indicií skutečně vede k domněnce, že Spojené státy dělaly vše pro to, aby se Ruská federace agresí na Ukrajinu vyjevila v co nejhorším světle, a naopak USA, které se vehementně postavily za oběť, v tom nejlepším. Ve skutečnosti se jedná o naprosto brilantní, ne-li geniální tah.
Bílý dům mohl kdykoliv v uplynulých letech přistoupit na neutralitu Ukrajiny, která se tak mohla stát symbolickým mostem mezi Západem a Ruskem, a nikoliv trvat na politice otevřených dveří do NATO. Washington tak neučinil, přestože si byl moc dobře vědom faktu, že případný vstup Ukrajiny a Gruzie do Severoatlantické aliance Moskva nejpozději od roku 2008 vnímá jako bezprostřední bezpečnostní hrozbu. NATO naopak vzájemné vztahy s Ukrajinou patřičně prohlubovalo, a to zejména během mandátu prezidenta Zelenského, který koncem roku 2020 opakovaně deklaroval odhodlání jeho země vstoupit do Aliance. Podle amerického časopisu Stars and Stripes se Ukrajina měla stát „de facto“ členskou zemí NATO.
Politika „otevřených dveří“ jako pozvánka k invazi
Argumentace USA a dalších západních zemí, podle níž má každá země svrchované právo si určit, zda vstoupí do té či oné vojenské aliance, neobstojí, protože toto pravidlo neplatí univerzálně. Směla se snad Kuba stát členskou zemí Varšavské smlouvy? Mohlo by Mexiko vstoupit do hypotetického vojenského paktu vedeného Pekingem? Pokud je pouze některým státům vyhrazeno privilegium rozhodovat o své vojenské orientaci a druhým nikoliv, hledejme za motivací „otevřených dveří“ pro Ukrajinu něco jiného.
Nedávné expozé listu Washington Post, podle nějž Bílý dům o chystané invazi na Ukrajinu věděl už loni v říjnu, přináší cenný vhled do zákulisních jednání, která měla podle autorů agresi na jednu stranu zabránit a na druhou na ni Kyjev připravit. Reportéři však bezelstně odhalili, že Washington se ve skutečnosti nepokusil ruskému vpádu zabránit, neboť nebyl ochoten jednat o bezpečnostních garancích, že se NATO nebude rozšiřovat dál na východ, což – jak konstatoval šéf ruské diplomacie Lavrov dva týdny před invazí – je „klíčem ke všemu“.
Jinými slovy: ačkoli američtí rozvědčíci měli podle reportérů Washington Post věrohodné informace o chystané agresi v pětiměsíčním předstihu, Bidenův kabinet zareagoval resuscitací politiky „otevřených dveří“, třebaže byl obeznámen s bezpečnostními obavami Kremlu. Cynik by mohl poznamenat, že dal kremelským k invazi zelenou.
Zatímco o bezpečnostních garancích Washingtonu se vůbec nediskutuje, totéž je v případě Moskvy chápáno jako nemístný diktát, na nějž svobodný svět přece nemůže přistoupit. Jestliže by něco tak vyděračského jako implementace vojenské neutrality Ukrajiny zabránila destruktivnímu konfliktu se všemi jeho hrozivými přesahy, soudím, že projednou by stálo za to ztratit tvář.
Afghánská past 2.0
Podle některých pozorovatelů se USA od samého začátku snažily dělat vše proto, aby Rusko na Ukrajinu zaútočilo. Ostatně předobraz této strategie existuje v proslulé „afghánské pasti“ spočívající ve vytvoření bezpečnostní hrozby na sovětsko-afghánské hranici, která měla Kreml vyprovokovat k invazi. Následná americká vojenská, finanční a diplomatická podpora mudžáhidům bojujícím proti sovětským okupantům měla slovy předního amerického policymakera Zbigniewa Brzezinského „nechat Sověty krvácet, jak dlouho to bude možné“.
Americký ministr obrany Lloyd Austin nedávno charakterizoval podstatu americké strategie na Ukrajině podobnými, byť vybranějšími slovy: „Chceme, aby Rusko bylo oslabeno do té míry, že nebude moci dělat takové věci, jakých se dopustilo při napadení Ukrajiny“. Je krajně znepokující poslouchat další americké a britské vojenské představitelé, kterak sní o totální porážce Ruska v protahovaném konfliktu – v týchž intencích jako před několika desetiletími v Afghánistánu.
Masivní vojenské zásilky mířící na válkou zmítanou Ukrajinu v kombinaci s bezprecedentními ekonomickými sankcemi a kulturními a sportovními bojkoty vskutku nesou shodné rysy Brezinského a posléze Reaganovy strategie proti Sovětům v Afghánistánu. Sovětská okupace Afghánistánu se tak stala patrně nejvýznamnějším proxy konfliktem mezi Washingtonem a Moskvou v období studené války. Ruskou invazi na Ukrajinu lze také charakterizovat jako proxy válku mezi USA a Ruskem – koneckonců někteří američtí politikové si v tomto ohledu servítky rozhodně neberou, třebaže se nejedná o oficiální pozici Bidenova kabinetu.
Pozadu nezůstávají ani někteří komentátoři středního proudu. Jejich upřímnost líčící válku na Ukrajině jako proxy konflikt, kdy je záhodno „najít oddaného místního partnera ochotného zabíjet a umírat – vybavit ho zbraněmi, penězi a zpravodajskými informacemi potřebnými k zasazení zdrcujících úderů zranitelnému soupeři. Přesně to dnes Washington a jeho spojenci dělají Rusku“, je vskutku odzbrojující.
Ruská agrese je pro americké stratégy a plánovače vymodleným darem z nebes. Pachatel je jednoznačný a nese svrchovanou odpovědnost za veškeré zlo způsobené jeho bezohledným válčením. Čím déle bude Kreml pokračovat v ničivém tažení na Ukrajině, tím víc zvěrstev spáchá. Jeho reputace, pokud kdy na Západě nějaká byla, je v troskách, zatímco dříve pošramocená pověst Spojených států, stojících nyní neochvějně po boku napadené země, zažívá rehabilitaci, a to dokonce u nezanedbatelné části levicově smýšlejících.
Další výhrou pro Bílý dům a americké zbrojařské koncerny je výrazné prohloubení euroatlantických vazeb, tedy ještě větší závislosti Evropy na USA, a to rozšířením Severoatlantické aliance o dvě nové členské země, navýšením amerického vojenského personálu, vybudováním první stálé posádky ve východním křídle NATO, rozmístěním systémů protiletadlové obrany v Německu a Itálii, dislokací dvou nových perutí bojových stíhaček F-15 ve Velké Británii apod.
Šílená ruská ruleta
Tento hrozivý americký experiment eufemisticky definovaný Lloydem Austinem můžeme vnímat jako šílenou ruskou ruletou, domyslíme-li si jej do všech důsledků.
Šéfka národní zpravodajské služby Avril Hainesová v květnu varovala, že Vladimir Putin může sáhnout k jaderným zbraním v případě, kdy nabude dojmu, že je válka prohraná. Není snad cílem Spojených států zdrcující porážka Ruska na Ukrajině, aby obdobný zločin už nikdy nespáchalo?! John Mearsheimer vyjmenovává další hypotetické scénáře ukrajinského konfliktu, kdy by Rusové mohli nasadit ultimátní zbraň; jedním z nich je dlouhá opotřebovávací válka, jak ji na Ukrajině předpovídá šéf amerického sboru náčelníků štábů Mark Milley.
Bezprecedentní sankční režim uvalený po 24. únoru na Ruskou federaci a následná sankční odveta ze strany Kremlu se valnou měrou podepisují na vyšších cenách energie a paliva, notebene před nadcházející zimou, a obecně jsou jedním ze zdrojů globálního ekonomického chaosu. Mezitím američtí producenti neekologického frakovaného plynu podepisují v Evropě jeden kontrakt na druhým, aby se tak spolu se zbrojařskými korporacemi stali skutečnými vítězi ukrajinského konfliktu.
Ano, v ideálním případě by měla Ruské federace bezpodmínečně stáhnout své vojsko z okupovaného ukrajinského území; jenže k tomu bez diplomatické ofenzivy vedené Bidenovou administrativou nikdy nedojde. Žel, úsilí o diplomacii se s proklamovaným cílem „totální porážky Ruska v protahovaném konfliktu“ se všemi jeho děsivými riziky naprosto míjí.
Autor: Daniel Veselý
https://casopisargument.cz/?p=44972