I. ŠEBESTÍK: KARIKATÚRA DEMOKRACIE
Před každými demokratickými volbami člověka nutně napadá otázka: Kdyby ti lidé ucházející se o parlamentní a následně i ministerské křeslo opravdu toužili po oddané službě vlasti a národu, byl by předvolební boj tak urputný, zákeřný, nenávistný, plný zákulisních intrik a zuřivého hledání provinění u soupeřů? Nebo by byl naopak veden klidně, moudře, elegantně a argumentační formou? Byl by vskutku podložen penězi v tak ohromné formě, nebo by stál spíše na věcné nabídce vizí, programů a charismatických osobností?
Před demokratickými volbami se nutně nabízí potřeba podívat se vůbec na strukturu systému, který nese název zastupitelské či parlamentní demokracie, a na to, zda systém tak, jak se utváří v praxi, se vůbec ještě alespoň v některých ohledech dá srovnat s definicí ideálu. Z filozofie je známo, že ideál se nikdy nekryje se skutečností. Denně si můžeme tuto zkušenost ověřit například v reklamě na zboží. Obal a vnitřek krabice bývají málokdy totožné, billboardy nabízející pochoutky u gastronomických řetězců také málokdy odpovídají tomu, co člověk obdrží na talíři.
Proto představa, že politické strany i jednotliví kandidáti funkcí jsou skutečně tím a těmi, zač se před volbami vydávají, je právě tak iluzí. Toto pravidlo možná, zejména u menších stran s pranepatrnou nadějí na postup do Sněmovny, potvrzují některé vzácné výjimky osobností, které by si skutečně přály pomoci své zemi a pracovat pro blaho svých spoluobčanů a příštích generací. Altruističtí lidé existují a je docela možné, že i některé politické projekty vznikly s velkou dávkou altruismu. Mají ale smůlu, neboť jaksi se zdá, že altruisty nechce žádný mecenáš (dnes se říká sponzor) sponzorovat a média hlavního proudu se od nich štítivě odvracejí, pokud je vůbec zaregistrovaly. Takže v praxi se o těchto dobrých úmyslech skoro nikdo nedozví.
Popravdě řečeno, altruisté vstupující do politiky prostřednictvím nějaké strany či hnutí s dobrými úmysly si jsou sami dobře vědomi své situace a se zvolením sami nepočítají. Byli by tím asi sami překvapeni a spíše nemile, neboť zpravidla nemají dostatečné personální zajištění nutné k obsazení všech křesel na všech úřadech a institucích, které by úspěchem ve volbách získaly. Věčná škoda.
Jednotlivé posuny od ideálu ke skutečnosti
Peníze a mediální velice diferencovaná pozornost, které už dávno, a nejprve ve Spojených státech, vpadly demokracii do zad, se v podstatě postaraly o hlavní posun reality zastupitelských demokracií od svého ideálu, který vyjadřuje definice a který je dokonce zakotven i v textech ústav demokratických států: „Veškerá moc náleží lidu.“ Opravdu?!
Další posun od ideálu ke skutečnosti má na svědomí motivace osob i celých politických stran nebo hnutí, které mají (nebo nějak si zajistily) dostatek prostředků nezbytných k úspěchu ve volbách, a které si rovněž nějakým způsobem zajistily exkluzívní prostor v médiích s velkým dosahem a vlivem u veřejnosti. Proč v této souvislosti zmiňuji pouze tento typ politických stran, tedy strany disponující finančními prostředky, mediálním vlivem, sítí domácích i zahraničních kontaktů v politice a byznysu, a nikoliv paušálně strany a hnutí všechny? Tedy včetně těch, které berou demokracii a s ní službu veřejnosti a státu vážně a odpovědně?
Protože výše zmíněné strany a hnutí, tedy ty s prostředky a vlivem, existují v jiném světě. Je to svět, který si vytvořily uvnitř svých systémů i vně. Tento jejich „svět“ má svá pravidla a ta pravidla a priori vylučují myslet a jednat podle demokratického ideálu služby vlasti a národu. Mnohdy náleží k širším evropským proudům a takto respektují i jejich pravidla, tak nějak nadřazená těm národním. Na vlastní kůži si tuto zkušenost okusily desítky a možná už i stovky lidí, kteří od listopadu 1989 vstupovali do československé a později české nebo slovenské politiky. Jak se toto prostředí rychle formovalo směrem k vytěsňování demokratického ideálu k praxi stranických, soukromých, mnohdy i cizích nečeských zájmů, tak se přesně tímto tempem zbavovalo osob, které se ukázaly být nekompatibilní s touto praxí.
Systém praktické politiky vylučuje nekompatibilní altruisty ze hry
Většina altruistů utekla z politiky sama, a to velice rychle. Mnohdy po roční zkušenosti, někteří vydrželi celé volební období. Člověk musí být nesmírně silnou osobností opírající se o nějaké vlastní „impérium“, aby odolal frontálním útokům vedeným proti němu po celou dobu, kdy ještě nepochopil, že v tomto systému on osobně nemá co pohledávat. Systém, který chce sloužit soukromým zájmům a na občany a voliče si vzpomene teprve půl roku před volbami, aby jim sehrál tradiční fantasticky obehrané divadélko s krajně nedůvěryhodnými hesly na billboardech i v televizi, nestrpí „kazimíry“, kteří by chtěli zemi a národu přinést své srdce na dlani i duši.
Ne, tohle není přehnané tvrzení. Spousta lidí, více, než kolik se obvykle zdá, by bylo skutečně schopno a ochotno pracovat tvrdě a bez ohledu na sebe, svůj čas a své síly, aby pomohli zemi, kterou ctí jako svoji vlast a milují jako domov. Jenomže před těmito lidmi vrcholová politika přeplněná finančními toky, pavučinami kontaktů, sponzory, dárci grantů a mnohdy orientovaná na cizí nečeské zájmy zavřela dveře. Ne přivřela, ale zabouchla. A tak se tito lidé od ní odvracejí i sami za sebe a věnují svoje síly práci na jiných polích, jistě nejméně stejně užitečných. Jedinou výjimkou z tohoto neblahého pravidla, zdá se, zůstává ještě komunální sféra, především na venkově a v malých městech, kde všichni lidé své kandidáty osobně znají. Velká města i regiony si už vypěstovaly dostatečnou vzdálenost anonymity od svých voličů na to, aby se strukturou politické praxe přibližovaly celostátnímu nebo nadstátnímu vzorci. Také je zde ve hře více peněz, významných postů, grantů, kariérních příslibů, ale i možností, jak uškodit a ublížit.
Ideál se nekryje se skutečností. Ta by se k němu ale mohla přiblížit
Ideál se nikdy nekryje se skutečností. Ta by se k němu ale mohla alespoň maličko přiblížit. Jenomže, jaká je vlastně ale ona skutečnost u systémů zastupitelských demokracií? Kolik reálné moci zůstává v rukou občana? Je-li v zemi cca 7 miliónů oprávněných voličů, pak reálná politická moc jednoho občana se rovná jedné sedmimilióntině celkové sumy moci. Tak nějak to asi skutečně bude. S tak „rozsáhlou“ mocí člověk ani nezatluče hřebík do fošny. Ale budiž. Zde v principu problém není tak ožehavý, jak vyhlíží. Od toho je ona demokracie demokracií zastupitelskou, nikoliv přímou.
Potíž je v tom, že jistá skupina lidí disponuje mnohem větším dílem moci než onou jednou sedmimilióntinou. Jsou to lidé, kteří mohou opřít svůj vliv o něco jiného než o demokratický systém. Nejčastěji je to kapitál spojený s dostatkem peněz, s významnými kontakty doma i ve světě, s možností kupovat si druhé lidi příslibem úřadů, kariérního růstu a podobně. Velmi významný je jejich vliv na média hlavního proudu včetně těch údajně veřejné služby. Těch pilířů, o které se opírá skutečně vlivný člověk, jsou stovky a žádný z nich nesouvisí s demokratickým systémem jako takovým. Určitě ne přímo a systémově.
Díky součtu těchto vlivů může jedinec, skupina jedinců či celá jejich síť nebo pavučina získat větší politický vliv než milióny jednotlivých voličů, kteří tyto možnosti nemají. Peníze, granty, sponzorství, příslib kariérního růstu, funkcí, míst v dozorčích radách a představenstvech, příslib přístupu k lukrativním zakázkám ze státního rozpočtu, k místům velvyslanců v zajímavých zemích, to vše pospolu drtí zastupitelskou demokracii, jejíž ideál slibuje, že veškerá moc náleží lidu.
Jelikož se politická praxe ustavila velice daleko od služby občanům a státu, není vůbec překvapující, že přitahuje osoby, které jsou s tímto systémem v praxi plně srozuměné, ba dokonce jim takovýto systém plně vyhovuje. Systém si hledá své lidi, ač by tomu mělo být právě naopak. To lidé by si měli vystavět systém, ve kterém by neexistovala propast mezi ideálem a skutečností. Ta propast ovšem existuje, a je rok od roku hlubší.
Jistě, existuje naděje, že se do Sněmovny prosadí některá malá politická strana, která se nebude chtít systému podřídit. Jaká bude její pozice? Bude pozvána k podpoře vládní koalice? Spíše nikoliv, ale pokud ano, bude nucena podřídit se systému, který uznává koaliční většina, čímž ztratí svůj altruismus. Možná výměnou za několik křesel v představenstvech a dozorčích radách polostátních podniků. Pokud strana zůstane v opozici a ponechá si své dobré úmysly, pak naděje, že poroste její podpora u občanů, bude záviset na prostoru, jaký strana dostane v hlavním proudu médií. Jestli média zůstanou tam, kde se nacházejí už delší čas, pak ten prostor nedostane. Kde nejsou peníze, kde chybí možnost rozdávat přátelům a příznivcům ze státních zdrojů, kde není mediální prostor, tam se volební úspěch dostaví jen velmi těžko. Lidé jsou médii manipulovatelní mnohem víc, než si sami připouštějí. Je to, bohužel, přirozené. Kde působí masivní tlak úmyslně upravených informací, tam tomuto tlaku odolá jen ten, kdo si ho plně uvědomuje a vědomě se mu brání, což bývá často vyčerpávající.
Jedno malé (poněkud metaforické) přirovnání na závěr
Pro občana, který nedisponuje žádnými privilegii, připomíná zastupitelská demokracie situaci, kdy člověk posílá vylosovaného zástupce za sebe na snídani, oběd i na večeři a možná se nechá takto zastupovat i u svého partnera či své partnerky v situacích ještě o něco intimnějších. Řekli bychom u takového jedince, že je vlastníkem svrchované moci? Dokonce veškeré? Spíše bychom se asi zamysleli, zda má ještě všech pět pohromadě.
Přesto nám, občanům, nezbývá nic jiného, než plnit si svoji občanskou povinnost volební i s tím vědomím, že nevolíme toho, od nějž bychom mohli očekávat péči o své potřeby, o blaho vlasti a národa, ale toho, od koho můžeme očekávat nejméně škod a nejmenší újmy. Věru těžká to volba, ale lepší výsledek přinejmenším z těchto aktuálních voleb (soudě podle nabídky à la carte) asi nevyrazíme.
Ale máme ještě jednu možnost, a tou možností je vyvíjet permanentní tlak na volené zástupce, aby konali v zájmu své vlastní země, a veškeré informace zprostředkovávané hlavním proudem médií považovat a priory za „vybrané“, neúplné, manipulativní a vyžadující nezbytné důkladné ověření z dalších zdrojů, hlavně těch mainstreamu co nejvzdálenějších. Ověřovat zprávy ČT u Českého rozhlasu, Respektu nebo na zpravodajství Seznamu nemá žádný smysl. Bylo by to jako ochutit si vodu vodou. Zatím nejdostupnější formou tlaku na politiky je poměřování jejich výroků a činů fakty, která lze získat cíleným vyhledáváním z důvěryhodných zdrojů. (Není to tak jednoduché, jako si pustit zprávy na ČT.) Takto se člověk alespoň vyhne vlastnímu rezignovanému a zmanipulovanému souhlasu s jednáním svých zástupcům, které škodí zemi a jejím občanům a dost možná ohrožuje i mír na Zemi. Pro začátek, než občané konečně dospějí k vůli a ke schopnosti systém zásadně reformovat ve skutečnou demokracii, to postačí k alespoň malé úpravě smutné reality.
Pokud k reformě nedojede, pak se bude propast mezi ideálně definovanou zastupitelskou demokracií a její karikaturou v praxi prohlubovat nebo se systém rozpadne stejně, jako se sama od sebe zřítí každá stavba ze shnilých dřevěných kůlů a fošen. Anebo prostě Západ zanikne v celosvětovém válečném konfliktu nebo pomaleji pod náporem cizích etnik a kultur. Více možností na výběr asi nebude. Že by se tou cestou, po níž kráčíme nyní, a jež se nám navíc odhaluje v mnoha tak propagovaných „novinkách“, dalo dojít k větší svobodě, zářivější demokracii a k úplnému blahobytu pro všechny, tak tomu lze uvěřit opravdu jen stěží.
Autor: Ivo Šebestík
PhDr. Ivo Šebestík je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů a napsal několik knih, především o kultuře Belgie a Nizozemska. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše.
http://casopisargument.cz/?p=38374