PANDÉMIA A NEOLIBERÁLNY ŠTÁT
S pandemií nemoci COVID-19 se nyní spojuje nová vlna etatizace, posílení hlavně hospodářské role státu. Nicméně pandemie už ukazuje, že stát má mnohem komplexnější společenskou úlohu. Právě v této souvislosti stojí za to nejen konstatovat (znovu), že „stát je zpátky“, ale také se ptát, jaký stát? Proti pandemii totiž stojí neoliberální stát, který má historické kořeny v 70. letech 20. století coby výsledek neoliberální hegemonie.
Pokud posilování hospodářské role státu nebude doprovázeno demokratizací politiky, riskujeme, že se změní skutečně pramálo z hlediska politické ekonomie (rozdělení bohatství ve společnosti), třídní moci (moci finančního a korporativního kapitálu), subjektivity (vidění sama sebe jako sociálně izolovaného podnikatele, který sám sebe „pase“ na „trhu“) a oslabené demokracie. V rámci současných akcentů na „bezpečnost“ by mohlo v důsledku pandemie snadno dojít k posílení těch aspektů neoliberálního státu, které kombinují prvky digitálního dohledu s represí, neboť neoliberální stát není státem demokratickým. (Slobodian 2018, Brown 2015, Brown 2019)
Jak funguje neoliberální stát?
Pod pojmem neoliberální stát mám na mysli současný typ státu, který se budoval zhruba od 70. let 20. století na Západě, v našem případě se začal budovat po roce 1989. Neoliberální stát není univerzální jev, má řadu lokálních specifik. V této části eseje se zaměřím na obecné charakteristiky neoliberální státu a jeho fungování. Geograf David Harvey rozlišuje neoliberální stát v teorii od téhož v praxi, což vyjadřuje jeho snahu oddělit to, co „má být“ (podle neoliberální teorie) od „jak to ve skutečnosti je“. Harvey charakterizuje neoliberální stát v teorii jako stát založený na vlastnickém právu jednotlivců, právním státě a na institucích, které zabezpečují fungování trhu a obchodu. Je to stát, ve kterém je prvotní ctností soutěž. V ideálním případě je to také stát, ve kterém je každý odpovědný za svoje jednání a za svůj blahobyt, a to včetně oblastí, jakými jsou vzdělání, zdravotnictví nebo důchody. (Harvey 2005: 64-65)
Neoliberální stát je nicméně státem s omezenou suverenitou především v oblasti ekonomické. V důsledku je jeho kontrola nad zbožím a kapitálem přesunuta z úrovně státu na „globální trh“. V konkrétní praxi, všiml si dále Harvey, upřednostňuje neoliberální stát integritu finančního systému a solventnost finančních institucí před blahem a zájmy obyvatel nebo životním prostředím. Tato slova naposledy potvrdila finanční krize po roce 2008 a způsoby jejího řešení. (Harvey 2005: 73)
V obecném povědomí se s neoliberálním státem váže představa, že se stal irelevantním. Obvykle slyšíme slogany „malý stát“ a „minimální stát“, které se staly už tradiční součástí marketingu politických stran, i když se často v praxi vůbec nerealizovaly. V českém případě o tom svědčí stále větší počet státních zaměstnanců. Ve skutečnosti je stát stále relevantní i pro neoliberály, ale byl rekonfigurován podle logiky tržní soutěže či obecněji trhu. Mytologii „malého státu“ za neoliberalismu odmítl výstižně například John Gray ve své recenzi, když píše: „Nárůst moci státu byl vždy vnitřní logikou neoliberalismu: aby mohla injektovat trhy do každého koutu sociálního života, musí být vláda velmi invazivní.“ Malý stát je tedy spíše neoliberálním mýtem.
Harvey či mnohem detailněji pak Quinn Slobodian (více v mé eseji zde) nebo Wendy Brownowá si všimli antidemokratického charakteru neoliberalismu jako politické filosofie. Demokracie je pro neoliberály už od samotného úsvitu neoliberálního myšlení po první světové válce „problém“. Přinejmenším ji vnímají jako luxus, když už ne nebezpečí či přímo ohrožení svobody. Stát by tak v podstatě neměl být řízen podle vůle lidu prostřednictvím svobodných voleb. To, co neoliberály děsí, je rozhodování většiny (a jeho důsledky). Neoliberalismus dává přednost depolitizaci rozhodování, která v podstatě vede k tomu, že volby přestaly být zdrojem skutečných rozhodnutí. Tato nedůvěra k demokracii byla a je spojena s problémem suverenity státu a lidu. Cílem je odizolovat ekonomiku od politiky a zabránit (jednou pro vždy) například znárodnění či demokratickému přerozdělování (shora dolů, zdola nahoru je naopak běžnou neoliberální praxí).
Neoliberální vládnutí si zajišťuje depolitizaci rozhodování jinak, než že by se odhodlalo ke zrušení voleb. Politolog William Davies ukazuje, že nástrojem depolitizace rozhodovacího procesu (který je v důsledku de-demokratizací, tj. odstraňováním demokracie) se v neoliberálním státě stala technokracie. Součástí obratu k neoliberálnímu vládnutí je podle Davise „posun moci k nevolené, netradiční nové skupině – k technokracii.“ Nástup neoliberalismu tak byl spojen, vyvozuje dál Davies, se vznikem nových komisí, auditorů anebo polo-veřejných orgánů. Vedle toho neoliberální stát v rámci své rekonfigurace zavádí nové agentury a nové instituce, které tradiční kanály demokracie, tradice a byrokracie obcházejí. Ostatně tam, kde dochází k outsourcování veřejných služeb hned vznikají agentury, které kontrolují, zda byly služby dodány efektivně a správně. Tyto technokratické agentury pak zavádějí testy, audity a pořadníky, které „měří“ produktivitu a „odpovídající cenu“ poskytovaných veřejných (fakticky ale zprivatizovaných) služeb. Produktivita a odpovídající cena jsou pak „ctnostmi“ technokratického řízení.
Typickým příkladem vzestupu nepolitické technokracie v neoliberálním státě je příklad centrálních bank. Podle Wolfganga Streecka se nepolitická kontrola nad úrokovými sazbami stala základním principem neoliberalismu. Vznik Evropského společenství a společné měny euro je dalším příkladem toho, jak se regulační a peněžní moc přesunula z oblasti politiky k technokracii, neboť za touto hospodářskou architekturou nestojí národní ani demokratická suverenita (více Streeck 2014). Davies píše: „Z neoliberálního hlediska autorita Evropské komise a Evropské centrální banky vychází právě ze skutečnosti, že jsou oproštěny od politického zájmu a agendy.“ (Davies 2016: 9) Dodejme, že od politického zájmu a agendy v demokratickém smyslu, protože už jen množství lobbystických agentur sídlících v Bruselu a sumy, které zde utrácejí, naznačuje, že zájmy a agenda jsou součástí bruselského technokratického řízení. Otázkou je jen čí zájmy a jaká agenda?
Přechod k technokracii měl pro neoliberální vládnutí svoje důsledky. Neoliberální stát je anti-politickým státem, který se opírá hlavně o ekonomy, manažery rizik, auditory, politické podnikatele nebo inovační guru. Davies ale připomíná, že cílem neoliberálního státu není privatizace ve smyslu laissez-faire, nýbrž (pouze) vytvoření nového spojenectví mezi státem a trhem. V rámci takového spojenectví by vládnutí mělo existovat kdesi v meziprostoru obou (trhu a státu). Davis jasně říká: „V praxi je vzestup technokratického vládnutí jako základu pro regulaci a odpovědnost hlavní příležitostí pro korporátní maximalizaci zisků.“ (Davies 2016: 10)
Cestu k antipolitickému státu má potom zaručit ještě další proces – inflace výkonné moci, která zahrnuje změnu v charakteru disciplinárních institucí a politických kroků, které se takto stávají represivnějšími, násilnějšími a založenými na dohledu. Neoliberální vládnutí se nebojí mimozákonných či nouzových kroků. Známým příkladem „nouzového rozhodování“ je Pinochetovo Chile, kde se ochota využívat nedemokratické nástroje ve jménu soutěže a tím i svobody stala nástrojem pro nastolení neoliberálního modelu státu i ekonomiky. Davis ale připomíná i novější případy tohoto nouzového postupu: „V kontextu bankovní krize se Evropská komise angažovala v nouzových krocích politického vměšování, jako bylo nastolení technokratů do funkcí premiérů Itálie a Řecka, jen aby eurozóna udržela svoji finanční důvěryhodnost za každou cenu.“ (Davies 2016: 11) Neoliberalismus, a s ním i neoliberální stát, přežil finanční krizi jen díky tomu, že využil nouzových rozhodnutí, která ale obcházela jak normativní ohledy, tak politickou debatu. Cílem bylo udržení statu quo za každou cenu, i za tu, že budou použity zcela nedemokratické, autoritářské kroky.
Neoliberalismus a populismus
Nástup neoliberální hegemonie nebyl otázkou statu quo a nepolitiky. Jak upozorňuje Harvey, neoliberalismus se stal gramsciovským „zdravým rozumem“ prostřednictvím užití politické rétoriky a symbolů. (Harvey 2005: 39) V některých jiných případech se stal dominantním díky vojenskému puči a šokové terapii, jak ukázala velmi přesvědčivě Naomi Kleinová.
Davis připomíná, že nástup neoliberalismu v USA nebo ve Velké Británii byl v podstatě dílem populistické politiky. Populismus je v dnešním žargonu často chápán v souvislosti s nějakou politickou ideologií či s jejími prvky. Mnohem přesnější je však rozumět populismu jako konkrétní artikulaci politiky, která stojí na konfliktní linii establishment versus lid a je základem pro změnu hegemonie ve společnosti. (Laclau 2005, Moufe 2018) Neoliberálové v 70. letech využívali populistických argumentů k získání nové hegemonie. Využili lidových nálad proti tehdejším vládním elitám i rostoucí nedůvěry k politickému systému. V rámci neoliberálního obratu se ostatně začalo skloňovat slovní spojení „krize demokracie“, které kritikou mířilo na sociální demokracii a sociální stát. Ovšem s tím rozdílem, že o demokratizaci demokracie neoliberálům ve skutečnosti nikdy nešlo. Paradoxem je, že populismus pomohl neoliberalismu k moci, aby v rámci svých receptů nabídl apolitické (či postpolitické) pojetí politiky jako „řešení“. Podstatné je, že neoliberalismus jako ideologie „dokáže koherentně nasměrovat konzervativismus i sociální liberalismus, protože je poháněn ideálem decentralizovaného rozhodování“. (Davies 2016: 8) Je to představa individuální autonomie, která dodnes představuje trojského koně neoliberalismu i mezi některými levými liberály, kteří se tak dostávají do pozice obrany neoliberálního statu quo, jehož podstatou je neutralizace demokracie ve jménu svobody odtržené od společnosti.
Odpolitizování politiky za neoliberalismu, spoléhání na technokratické vládnutí ve prospěch finančního kapitálu a kapitálu, hesla o individuální autonomii jednotlivce, nedůvěra k demokracii a ochota k „nouzovým“ řešením pak jdou ruku v ruce se „středovou“ sterilizací stranické politiky, která ochromuje nejen západní demokracie. Populistická reakce částečně politizuje základní body neoliberální doktríny především s ohledem na suverenitu lidu a suverenitu státu. Populismus je dnes nepřítelem apolitického vládnutí a obecněji pak statu quo.
Když demos přestane vládnout
Politoložka Wendy Brownová ve své nejnovější knize upozorňuje, že základním principem demokracie je politická rovnost. „Politická rovnost je fundamentem demokracie…Politická rovnost zajišťuje, že skladba a výkon politické moci jsou autorizovány celkem a odpovídají se celku.“ (Brown 2019: 23) V případě, že politická rovnost chybí, a to díky vylučování, privilegiím, díky velkým společenským a ekonomickým disparitám, nerovnému přístupu k vědomostem či manipulacím volebního systému, dojde nevyhnutelně k tomu, že politická moc je vykonávána jenom ve prospěch některých, nikoliv celku. „Demos přestane vládnout“, konstatuje Brownová dále. (Brown 2019: 24) Pro mnohé je z logiky věci garantem politické rovnosti právě stát, jehož smyslem má být vědomé redukování nerovností mezi občany, což je ovšem přesně to, co neoliberální stát, také zcela vědomě, nedělá.
Brownová si všimla i dalšího, stěžejního problému. Neoliberalismus nezaútočil jenom na politiku, neoliberalismus představoval frontální útok na sociálno. Často užívaný výrok, že společnost neexistuje, existují jenom jednotlivci a jejich rodiny, přímočaře vystihuje, že cílem je destrukce společnosti. Na konci procesu je potom neoliberální myšlenka svobody bez společnosti. Brownová píše: „Svoboda bez společnosti ničí slovník, pomocí kterého je svoboda demokratická, spojená se sociálním vědomím a upevněná v politické rovnosti. Svoboda bez společnosti je čistým nástrojem moci, zbaveným zájmu o druhé, o svět i o budoucnost.“ (Brown 2019: 44)
Bagatelizace politiky a útok na politiky nevedl k jejímu úplnému zničení (samozřejmě, že i neoliberální odmítání politiky je politika). Neoliberální hegemonie ale znamenala, že demokracie byla značně oslabena (či ztenčena) a zároveň znehodnocena, což vytvořilo podhoubí pro „nedemokratické a antidemokratické politické síly“ a pro jejich „zbujení“ z hlediska velikosti i intenzity. (Brown 2019: 58) Animozita vůči vládě se přeměnila v animozitu vůči politice, což vdechlo život současnému autoritářskému liberalismu nebo v jiných případech autoritářskému moralismu. (Brown 2019: 59)
Útok na sociálno a na společnost jako takovou představuje fakticky útok na sociální spravedlnost, sociální reformu i na sociální pomoc, který se postavil proti rovnosti, proměnil v kulturní války a značně dezorientoval levici. V neoliberálním pojetí je totiž život podmíněn genetikou, osobní odpovědností a tržní soutěží, a nijak nesouvisí se společenským kontextem. (Brown 2019: 40) Pokud nás společnost nijak neovlivňuje a je to jen genetika, my sami a trh (Brown 2019: 44), potom nepotřebujeme žádnou sociální politiku. Nerovnosti v jakékoliv podobě pro nás nepředstavují problém a ani předmět politického zápasu.
Pokud společnost nic neznamená a zároveň nás vlastně nijak nepodmiňuje, pak je lehké odmítnout sociální politiku, vysmívat se třeba feministkám nebo zlehčovat diskriminaci. Brownová to vyjádřila velmi přesně: „De-demokratizováním státu a jeho odstraněním ze záležitostí rovnosti mohou být před státem a vládnutím legitimně ochráněny nejenom trh, ale i společné zásady počínajíce rasistickými normami a končíce těmi náboženskými.“ (Brown 2019: 75) Teoretik neoliberalismu Friedrich von Hayek společné zásady chápal jako společná pravidla chování, nikoliv ale jako zákony či společenskou smlouvu. Neoliberálním lékem na sociální stát a na sociální spravedlnost je na prvním místě rodina (která má převzít funkce sociálního státu), na druhém potom morální právo či tradice. Odsud je pak už jenom krok k tradičním hodnotám, genderovým normám a apologii soukromého majetku jako základů „svobodné společnosti“ bez společnosti.
Pandemie, neoliberální stát a technologie dohledu
Francouzský filosof Michel Foucault ve své práci Dohlížet a trestat spojuje epidemii moru se vznikem disciplinární moci. Právě v 17. a 18. století se podle něj formuje to, čemu říká „komplexní model disciplinárního dispozitivu“. (Foucault 2000: 278) Postupně vznikaly hlavní ukázňující instituce, všechny spojené se státem: armáda, vězení, nemocnice, škola. Disciplína je tu od toho, aby umožňovala kontrolu nad chováním jednotlivců, biopolitika se stává nástrojem k řízení populace v moderním státě, pro který je kontrola obyvatelstva stejně významná jako kontrola území. Veřejné zdraví a jeho ochrana patří do oblasti foucaultovské biopolitiky i v kontextu neoliberálního státu dneška. V současných podmínkách pandemie zažívá určitý comeback.
Současná reakce na pandemii odpovídá tradičním nástrojům: je to jednak karanténa, oddělení lidí od sebe navzájem a oddělení nemocných a zdravých, které má také prostorovou dimenzi, včetně například vytvoření sanitárních kordonů v tak odlišných místech jako je Wu-chan v Číně, Helsinky či oblast Uusimaa ve Finsku. Pak jsou to další biopolitické nástroje, jakými jsou statistiky, projekce a grafy, které státu zajišťují znalosti o infekci a jejím šíření, a tím pádem i o stavu zdraví populace.
Nakonec dostávají novou úlohu technologie digitálního dohledu, které mají umožnit větší kontrolu nad nákazou, a to prostřednictvím například „chytré karantény“ a sledováním jednotlivých občanů („tracking“). Vládnutí prostřednictvím stavu nouze je na jedné straně celkem logickou reakcí na výjimečné okolnosti. Nákaza se šíří rychle, zatímco politické systémy a státní mašinérie nedovedou v běžném režimu reagovat adekvátně rychle. Na druhé straně ale přinejmenším kontextuálně zapadá do neoliberální praxe zmíněné výše, kterou tak může potenciálně prohloubit. Neoliberální stát spolu s koronavirem zatím nikam nezmizel. Pasé není ani neoliberální filosofie a mentalita, které se opakovaně v rámci společenské debaty projevily. Je patrné, že neoliberální režim teď hledá způsoby, jak se spasit před vlastními, krizí odhalovanými kontradikcemi.
Pandemie tak nastoluje celou řadu otázek. Ukazuje, že přes vehementní odmítání jsou společnost a stát důležitým opěrným bodem v dobách krize (to ostatně potvrdila i finanční krize, když to byly právě státy, kdo zachraňoval banky). Trh naopak neprokázal svoji smysluplnost, protože nedovedl do dnešních dnů zabezpečit například odpovídající zdravotnické vybavení v celé řadě zemí. Lidé v Česku, kteří se pustili do šití roušek, také nepostupovali podle tržních principů, protože roušky nešili pro zisk – svoji práci a pomoc sdíleli. Nahrazovali obé, jak funkci trhu, tak úlohu státu, což je do značné míry metaforou „funkčnosti“ neoliberálního státu v časech krize. Sociální instinkty ve společnosti se projeví, když jde do tuhého a navzdory neoliberálním teoriím a ideologické masáži.
Ekonomické důsledky karantény vyžadují státní zásahy do hospodářské ekonomiky. Použití pouze tržních principů à la „volný trh“ by znamenalo hlubokou hospodářskou recesi se sociálními a politickými důsledky pro současný narušený status quo. Na první pohled se zdá, že cílem současných kroků je solidární ochrana lidského života. Ovšem druhý pohled už může odhalit mnohem kupečtější pohled – volný průběh pandemie s potenciálně (možná až) miliony mrtvých by zřejmě neposílil současný establishment, zisky by generoval nejspíš jen v určitých sektorech ekonomiky. Legitimita neoliberálního státu souvisí s hospodářským růstem, i když je to stát s jasnou politickou ekonomií – bohatí jsou ještě bohatší, chudí chudnou a střední třída se vytrácí. Nejsem ekonom, takže konkrétní roli státu při ekonomické obnově tu sledovat nechci. Je ale nezpochybnitelné, že pandemie představuje okno příležitosti pro změnu neoliberálního modelu, který, jak píší Harvey a Davies, slouží na prvním místě kapitálu. Dá se předpokládat, že kapitál nebude kapitulovat bez boje a krize rozpoutá vlnu boje o veřejné zdroje a o nové dobývání renty (kterou už sledujeme například v nákupech vybavení).
Karanténa a nebezpečí infekce zviditelnily i dohled či obecněji disciplinární moc. Karanténní omezení suspendovala liberální práva, mezi nimi i právo volného pohybu a volného cestování přes hranice. Už nyní se uvažuje o nových technologiích dohledu, které fungují a vyvíjejí se v Číně s ohledem na nejen zdraví, ale i na sociální chování. Práce i sociální vztahy se masivně přesunuly online, což nemusí být nutně pozitivní zpráva.
Izraelský historik Juval Harrari nedávno varoval před některými dopady moderních technologií. Hovořil o tom, že využití technologií a umělé inteligence povede k růstu nerovností nejen mezi lidmi, ale i mezi jednotlivými zeměmi. Nezávislost zemí v takovém scénáři bude ohrožovat jejich status datových kolonií – nebudou mít pod kontrolou svá data, ta budou v rukou technologických hubů například v USA nebo v Číně. Harrari varoval i před digitálním diktátorstvím. Znalosti o biologii, dostatečná počítačová kapacita a exabajty dat mohou vést k „hackování“ našich životů: „Systém, který nás zná lépe, než se známe my sami, dokáže předpovídat naše pocity a rozhodnutí, a nakonec může rozhodovat za nás“, varoval Harari. Lidský život by se pak mohl v podstatě scvrknout do algoritmu. Nejde jenom o to, že Čína investuje velké zdroje do digitální biopolitiky, a že ta nyní dostala nový impulz jako nástroj boje proti šíření nemoci COVID-19. I na Západě se diskutuje o „demokratickém dohledu“, v rámci kterého by mohlo dojít k nové mocenské fúzi mezi státem a soukromými korporacemi. Šéfredaktor Monde Diplomatique Serge Halami varuje: „Tato krize může být generální zkouškou odstranění posledního odporu proti digitálnímu kapitalismu a příchodu společnosti bez lidského kontaktu.“ (Halami 2020:50)
Karanténní opatření prohloubila sociální izolaci, která je typickým znakem neoliberalismu. Neoliberalismus odcizuje. Jestliže neoliberalismus dekonstruuje společnost jako něco, co nevytváří podmínky života jednotlivců (to dělá genetika, my sami a trh), pak karanténa izoluje na nukleární úrovni (dokonce na úrovni rodiny). Proto už někteří myslitelé varují, že pandemie se jen těžko může stát zdrojem revoluce. Jihokorejský filosof Byung Chul Han je toho mínění, že „Virus kapitalismus neporazí. Virová revoluce nepřijde. Žádný virus není schopen udělat revoluci. Virus nás izoluje a individualizuje. Negeneruje žádný silný kolektivní pocit. Každý se nějak stará o svoje vlastní přežití. Solidarita, která znamená vzájemný odstup, není solidaritou, která nám umožňuje snít o jiné, mírnější a spravedlivější společnosti.“ Han tak ovšem apeluje na nás, abychom neuvěřili, že virus za nás udělá to, co je jen v našich vlastních rukách.
Naproti tomu z dějin víme, že velká morová rána, která Evropu postihla ve 14. století, přispěla k formování moderního státu a také položila základy kapitalismu. Tedy, víme, že epidemie v určitých případech sice nejsou zdrojem revolucí, ale jsou zdrojem významných transformací. Když se dopustíme poněkud jiné historické paralely, Ruska a hladomoru let 1891 až 1892 (hladomor je také masovým narušením), pak můžeme konstatovat, že tento hladomor přispěl k vzestupu revolučního myšlení a dramaticky podlomil důvěru ruské inteligence v ruský stát a samoděržaví. Britský novinář Paul Mason se již zamyslel, jak pandemie poškodí reputaci vlád a politického establishmentu díky liknavé reakci na přicházející pandemii.
Juval Harari v posledním rozhovoru pro Deutsche Welle hovořil otevřeně o možnosti digitální totalitní dystopie, která by mohla vzniknout díky dalšímu rozvoji technologií dohledu. Harari takový vývoj nevidí jako nevyhnutelný v případě, že mu jako občané dáme „stopku“. „Posílení dohledu nad lidmi by mělo vést k posílení dohledu nad vládami,“ zdůraznil Harari v tomto kontextu.
Je nepochybné, že jako ekonomická doktrína se neoliberalismus díky pandemii ocitá ve smrtelné agonii. Neoliberální recepty podle hesla „trh vyřeší vše“ nahrazuje politika státních intervencí, plánování a podobně. Neoliberální hyperglobalizace dostala s pandemií zásadní ránu a lze očekávat výrazné změny. Jaké transformace budou důsledkem pandemie? Posun k rovnější společnosti, jak naznačuje historik Walter Scheidel ve svém The Great Leveler? Otevřou se dveře k postkapitalismu, jak píše Mason? Dojde k výraznému oslabení důvěry v neoliberální stát a establishment a k „návratu“ politiky? Nebo v opačném gardu: bude důsledkem pandemie autoritářský kapitalismus se státem digitálního dohledu, před kterým varuje například ekonom Laurie Macfarlane? Bude to vznik „třídy nepotřebných“, o které hovoří Harari?
Bez demokratického státu, bez odklonu od technokratických řešení a bez návratu politiky do centra vládnutí budeme mít jen pramalou kontrolu nad budoucností, jejíž dveře se nyní otevírají. Angažovaní občané a nezávislá média budou v následujícím období zapotřebí možná víc než kdy jindy.
Autor: Veronika Sušová-Salminen
http://casopisargument.cz/2020/05/06/pandemie-a-neoliberalni-stat-od-technokracie-k-technologii-dohledu/