RICHARD SPENCER O ALTERNATÍVNEJ PRAVICI (ALT RIGHT)

Tento rozhovor se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima.Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima : Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl
byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se
věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem
prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit
Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel
nového webu AltRight.com.
EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt
Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí.
Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od
neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě
reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic
předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.
Dnes se z alternativní pravice skutečně stal zastřešující termín označující všechny, kdo
různými cestami hledají cestu ven z liberální postmodernity, která dnes v Americe i Evropě
vládne – ať už tak činí kulturně, sociálně či politicky.

EM: Mnohé představitele alternativní pravice zdá se ovlivnila francouzská Nová pravice,
zejména Guillaume Faye a Alain de Benoist. Ten dokonce v roce 2013 promluvil na vaší
konferenci o otázkách identity. Co jste si odnesl z francouzské Nové pravice vy, a domníváte
se, že její myšlenky mají mezi přívrženci alternativní pravice výrazný vliv?

RS: Tak zvaná francouzská Nová pravice měla na naše hnutí nesmírný vliv, stejně jako starší
pravicové myšlení kontinentální Evropy: od Friedricha Nietzscheho po konzervativní
revolucionáře meziválečného období. Jedním z důvodů pochopitelně je i tamější bohatá
tradice pravicového intelektualismu ve srovnání se Spojenými státy, kde se jich v poměru
k velikosti země objevila pouhá hrstka. Dnešní americká pravice sestává – čest nepočetným
výjimkám – hlavně z neokonzervativců, libertariánů a paleokonzervativců, kteří se zásadním
otázkám identity buď vyhýbají, nebo se jimi zabývají jen povrchně a okrajově.

EM: Kromě autorů z řad Nové pravice a některých slavných myslitelů jako Julius Evola či
Oswald Spengler vlastně fakticky neznáme americké autory či filozofy, z nichž alternativní
pravice čerpá. Mohl byste jich pár vyjmenovat?

RS: Z těch relevantních z poslední doby bych rád zmínil Sama Francise, Patricka Buchanana,
Murrayho Rothbarda a Paula Gottfrieda. Tito muži každý svým způsobem kritizovali a kritizují
americkou zahraniční politiku chaosu vedenou neokonzervativci a liberálními
intervencionisty, zamýšleli se nad úpadkem Západu a pokládali si i otázky identity.

EM:Lügenpresse
vás popisuje jako neonacistu a vyznavače bělošské nadřazenosti, vy sám
raději mluvíte o rasovém realismu. Znamená to, že chcete „hezkou bělošskou zemi“ nebo že
byste přijal i život v multikulturní zemi, pokud by zde ovšem nedocházelo k rasovému a
kulturnímu mísení mezi společenstvími?

RS: Sám se považuji za identitáře a také jsem opakovaně tvrdil, že jediná cesta kupředu vede
skrz odložení všech ideologií minulosti. Vyznavači liberalismu (a to i ti, kteří sami sebe označují za levicové) častují všechny své
odpůrce citově zabarvenými výrazy, včetně „nácků“. To ukazuje nejen potenciál těchto
emočně nabitých slov umlčet rozumnou diskusi, ale také hysterii globalistických elit a jejich
stoupenců, vyvolanou pomalým posunem smýšlení směrem k na identitu soustředěnému
populismu. Tato změna visí ve vzduchu přinejmenším od Brexitu, ale hlavně po zvolení a
inauguraci Trumpa. Když se podíváte na protesty během Trumpovy inaugurace nebo ty v Berkeley, rychle si
všimnete, že terčem slovních i fyzických útoků se nestali jen lidé s radikálními a smělými
myšlenkami jako třeba já, ale také řadoví konzervativci v červených trumpovských
kšiltovkách. Útočníci mezi námi tedy zjevně nerozlišují. Takto otevřeně najevo dávané
rozlišení přítel/nepřítel je pro nás dobrou zprávou: naši protivníci jsou nepřátelští a dokonce
násilní, což by na naši stranu mělo přitáhnout lidi s otevřenější myslí.

EM: Je pro vás rasa jako koncept něčím víc než prostým biologickým materialismem? A jaká
je vaše odpověď na duchovní prázdnotu a nihilismus, které sužují postmoderní bělošské
národy?

RS: Nepatřím mezi čisté biologické deterministy. Identita člověka je podle mě výsledkem
nesmírně komplexního vzájemného působení přirozenosti a prostředí : od DNA přes kulturní a
společenské interakce až po geografii, tedy vnímání zakořeněnosti ve své domovské krajině.
Naši evropští protějšci si musejí uvědomit jedinečnost americké situace: naše společnost je
hypercitlivá ohledně rasových záležitostí, protože se v našich dějinách na tomto kontinentě
setkáváme s otrokářstvím, různými vlnami imigrace, především evropské, ale v posledních
letech a desetiletích také z dalších části světa, segregací a tak dále. A přestože dosud
existují skomírající starší komunity imigrantů – třeba Irové – většina Američanů evropského
původu nejen že je etnicky smíšeného původu, ale také se považuje jednoduše za bělochy. To
je jejich realita – jak co se týče vnímání sebe sama, tak ve vztahu k Cizímu, když se setkávají
s příslušníky ostatních skupin. V mnoha ohledech je tento pohled podobný i u Američanů afrického či hispánského původu.
Zatímco se ale těmto skupinám při posilování jejich skupinových identit prostřednictvím
vytváření vlastních institucí dostává státní podpory, jako třeba v případě pozitivní
diskriminace ve vzdělávání, Američanům evropské krve tyto mechanismy přístupné nejsou. Je
pravda, že až donedávna požívali bílí Američané sociální a kulturní hegemonie, takže své
vlastní organizace nepotřebovali. To se však změnilo a koktejl demografické reality, imigrace
a Kulturkampfu dnes v mnoha Američanech vyvolává intenzivní pocity uzurpace.

EM: Ve Francii lidé jako Laurent Ozon přišli s neologismem „reemigrace,“ tedy návratem
nebělošských francouzských občanů do země jejich původu například využitím bilaterálních
mezistátních ujednání. Lze podle vás něčeho podobného dosáhnout i v dnešních Spojených
státech?

RS: Alternativní pravice teprve prochází ranými vývojovými stádii politického hnutí. Musíme
využít svůj časem rozumně a ne si ukousnout víc než dokážeme sníst vytyčením momentálně
nesplnitelných politických cílů. Přesto ale mám za to, že coby skupina musíme jednat striktně
na ochranu svých vlastních zájmů, což nutně vyčleňuje ty, kteří do ní nepatří. Teoreticky toho
lze dosáhnout rozličnými mírovými a dobrovolnými metodami. Takže reemigraci ze seznamu
možných řešení předem rozhodně neškrtám.

EM: Co si myslíte o islámu?

RS: V tom nejlepším případě spolu můžeme existovat podle zásady žít a nechat žít.
Formulovat otázku imigrace – nebo masové migrace – do Evropy a USA jako věc islámu je
nepřesné. Islám praktikují lidé po celém světě, ve velice odlišných oblastech: indonéští
muslimové se dosti zásadně liší od svých souvěrců v Libanonu nebo Nigérii. Saúdská Arábie
vykonává barbarské popravy stětím, zatímco tatarští muslimové v Rusku jsou z většiny
součástí širšího proudu rusko-evropské kultury. Proto bychom celou otázku neměli chápat jen
v náboženské, ale také etnické, kulturní a geografické rovině a významu.
I s tímto vědomím však až na malé výjimky tradičních původních menšinových komunit nemá
masová islámská migrace v Evropě co dělat. Zároveň však musí Washington a jeho evropští
spojenci skoncovat s rozdmýcháváním nekonečného chaosu a ničení na Blízkém východě,
v severní Africe a střední Asii, které vyvolaly zdá se nekonečný příliv válečných uprchlíků a
ekonomických migrantů, mezi nimiž je přítomný i silný kriminální prvek a dokonce teroristé.
Překvapuje mě, že se při debatách o uprchlické otázce v podstatě nikdo – dokonce ani
levicoví protiváleční aktivisté – nezmiňuje, že nejlepším řešením problému je v prvé řadě
přestat podporovat tyto „umírněné rebely“, skutečně zasáhnout proti globálnímu terorismu, a
následně přesídlit uprchlíky domů a případně jim pomoci s rekonstrukcí jejich zemí, ne je
usazovat v Evropě či Americe. Jestli ale budeme schopní s islámem „žít a nechat žít“ nebo to vždy bude spíš „žít a nechat
zemřít“, zůstává otázkou.
Obecně jsem byl dost skeptický k oběma stranám „debaty o islámu“ v minulém desetiletí: na
jedné straně liberálové (včetně prezidenta George W. Bushe) označovali islám za
„náboženství míru“ a na té druhé se jej konzervativní podporovatelé Bushe a války
s terorismem snažili vykreslit jako maniakální kult, který se nespokojí s ničím menším než
nastolením práva šaría v Oklahomě – což je důvod, proč bychom měli vést nekonečné války
za demokracii na Blízkém východě. Asi není třeba sáhodlouze dokazovat pomýlenost obou stran. Neochotně – protože jsem tak
rozhodně vystupoval proti válce v Iráku – však musím uznat, že v argumentech konzervativní
strany je kus pravdy: islám ve své „plné síle“ (například v podobě wahhábismu nebo
salafismu – tedy islámu jako politické ideologii) není prostě jen další z mírumilovných
denominací jako třeba metodismus nebo náboženství typu budhismu; islám je černá vlajka
dobyvatelů. Je to výbojná, pánovitá ideologie, Evropě historicky nepřátelská. Islám dodává
Neevropanům bojovného ducha a začleňuje do něčeho většího, než by byli bez něj. Islám je
„civilizací“ v Huntingtonově významu pojmu – a pro evropské národy vážným nebezpečím.

EM: Rasové a kulturní napětí v obou našich zemích roste ruku v ruce s všeobecnou skleslostí,
nedůvěrou v politické i mediální elity a populismem. Je podle vás hlavní příčinou krize
hospodářská, sociální, politická, krize identity, smyslu – nebo snad dokonce všechny
společně?

RS: Současná krize Západu má četné příčiny, přímé i ty hlubší. Ty přímé jsou snadno
pojmenovatelné: vojenské intervence vytváří krize za hranicemi a sociální systém doma více
než ochotně přijímá následky – migranty a uprchlíky – z čehož ale mají prospěch jedině
globalistické elity a nadnárodní kapitalistické zájmy. Tento nekonečný cyklus se navíc
odehrává na pozadí morální a kulturní dekadence, od populární kultury až po sebevražednou
„toleranci“. I kdyby to snad bylo v jistých případech možné, uprchlíci se ani asimilovat
nemohou, protože de facto není žádná kultura, do níž by se asimilovali. Výsledky jsou pak
samozřejmě děsivé. Přesto se snaží řada kritiků stávající mizérie „jen“ vrátit čas o 30 nebo 40 let zpět, kdy bylo
na první pohled vše celkem „v pohodě“, protože si nechtějí klást obtížné, tj. fundamentální,
otázky. V tom se ovšem pletou – vždyť právě tato naoko příjemná epocha nás nasměrovala
na cestu, která nás dovedla až k dnešnímu stavu.
Někteří hledají kořeny západního úpadku v osvícenství, z něhož se zrodily moderní ideologie,
ještě jiní pak jdou k počátkům křesťanství; další jako Heidegger se pak vracejí dokonce až do
starověkého Řecka a uchopení Bytí.
Tentokrát si tedy musíme položit i ty velice obtížné otázky, počínaje „Kdo jsme?“ a „Jaké je
naše místo v dějinách?“

EM: Jsou podle vás pojmy levice a pravice stále platné?

RS: Na jedné straně je všeobecně užívané politické spektrum z větší části překonané. Po
zhroucení komunismu zůstal liberalismus poslední moderní ideologií s globálními ambicemi, v
jehož kontextu systémová levice i pravice ztělesňují dvě jen kosmeticky odlišné podoby téže
základní trajektorie. Právě proto například narazíte na četné identitáře, kteří se označují za
pravicové, ale živě se zajímají o životní prostředí a jeho ochranu, tj. otázky obvykle spojované
s levicovými „zelenými“, nebo vyznávají antiintervencionistickou zahraniční politiku – což má
být další údajně „levicová“ pozice.
Současně se však v jakémsi abstraktním, sémantickém slova smyslu skutečně dá mluvit a
věčné levici a pravici, kdy levice představuje horizontální pohyb, ničení stávajících norem,
decentralizaci, zatímco pravice značí věčnost, vertikální směřování, centralizaci, konsolidaci,
tvůrčího ducha a monumentálnost.

EM: Donald Trump se konečně stal americkým prezidentem. Co od něho očekáváte v domácí
i zahraniční politice?

RS: Má očekávání stran Trumpa zůstávají pragmatická, a tím pádem i vcelku skromná.
V nejlepším případě se ve snaze vyřešit početné domácí problémy obrátí dovnitř a
v mezinárodních vztazích bude praktikovat Realpolitik. Navzdory paranoidním teoriím jeho
oponentů nečekám, že by rozpustil NATO – i když tento pakt skutečně je pozůstatkem
studené války. Tak či onak je třeba od základů promyslet fungování a smysl této organizace.
Větší význam než prosazení samotných programových bodů však pro mě Trump má jako
symbol sil uvolněných jeho vzestupem. Nedávno například nominoval na pozici soudce
Nejvyššího soudu anglosaského protestanta Neila Gorsucha. V praxi se Gorsuch zřejmě bude
držet přezkumu ústavního práva, symbolicky však zastupuje zakládající skupinu nově
vzniklého amerického státu (anglosaské protestanty – pozn. DP), což se o žádném
z posledních jmenovaných soudců říct nedalo. Podobně i některá Trumpova vyjádření – o
lepších vztazích s Ruskem nebo přímo zpochybňující imigraci – naznačují možnou naději na
posun k lepšímu.

EM: Jak ostatně naznačuje už název našeho webu, chceme být obránci větší Evropy. Co si
myslíte o Evropě jako civilizaci i Evropě jako (pseudo) politické a hospodářské struktuře
Evropské unie?

RS: Když se podíváte na mapu řekněme Svaté říše římské v minulosti a dnešní Evropské
unie, mnohé oblasti se budou překrývat. To naznačuje, že skutečně existuje nesmírná
duchovní, geografická a etnokulturní entita, již bychom mohli nazvat Velkou Evropou. Její
forma však byla v průběhu dějin naplněna velice odlišným obsahem. Dnešní Evropská unie je
tak symbolem v podstatě všeho špatného: od přebujelé byrokracie až po kulturně škodlivá
opatření. Snažím se tím říct, že tato forma musí být vyplněna řádným obsahem v souladu se
skutečnými evropskými identitami a tradicemi. Projevil jsem tak jistou skepsi ohledně Brexitu i některých forem etnického nacionalismu,
konkrétně těch, které vnímají další evropské skupiny jako protivníky, „Ty Druhé“. Ať už se
nám to líbí nebo ne, zlomovými liniemi 21. století i vzdálenější budoucnosti budou ty rasové a
civilizační. Výzvy a krize musíme řešit na této úrovni a v tomto smyslu tedy musíme myslet a
jednat rasově. Podobu jakých konkrétních politických struktur na sebe tento identitářský duch
vezme, se však uvidí teprve v následujících letech.


https://deliandiver.org/2017/08/rozhovor-richarda-spencera-pro-francouzsky-casopis-europe-maxima.html#more-91320

Anglický překlad rozhovoru Richarda Spencera pro francouzský web Europa Maxima
vyšel na stránkách Altright.com 15. února 2017.

https://altright.com/2017/02/15/richard-spencers-interview-with-europe-maxima/