ZINSCENOVANÁ NOVEMBROVÁ FRAŠKA

od admin, v Nezaradené (Žiadne komentáre)

Ludvík Zifčák: Václav Havel po dobu svého pobytu ve věznici v Ostravě-Heřmanovicích měl úplně jiný vězeňský režim, než měli ostatní vězňové. Dostával dárky, měl různé výhody nejen ze strany věznice, ale ze strany prostě lidí. Koneckonců dodneska je známo, že když byl propuštěn z pražské věznice, tak před věznicí ho čekal vůz jedné z ambasád, která si ho odvezla přímo na ambasádu. Takže Václav Havel byl úplně jiný vězeň a myslím si, že to vězení, které on prožíval, bylo pro něho spíše rekreací než vězením.

Robert Buchar: Pane Zifčáku, vy jste se proslavil rolí „mrtvého studenta“ Šmída, kterou jste sehrál 17. listopadu 1989 během demonstrace na Národní třídě v Praze, jež vedla k vypuknutí takzvané sametové revoluce. Můžete nám říct podrobnosti, jak to vlastně bylo?

Ludvík Zifčák: Účel akce byl jednoznačný: vyvolat určitou výbušnou situaci, která později nebo na jejím základě by mohlo vzniknout prostředí, které by vedlo k vyměně špiček uvnitř KSČ.

RB: Kdo to vymyslel?

Ludvík Zifčák: Dneska je těžko říkat, kdo to všechno vymyslel. Rozhodně to nebyla CIA. Tato akce byla organizovaná z Východu, to znamená ze Sovětského svazu.

RB: Proběhlo všechno podle plánu?

Ludvík Zifčák: Když mám hovořit za lidi, kteří pracovali kolem mě, tak tato akce byla perfektně zvládnuta. Akce dopadla tak, jak byla naplánována. Bohužel po politické stránce ale nebyla zvládnuta tak, jak bylo předpokládáno. Následky, očekávané důsledky, se nedostavily.

RB: Jaká byla přesně vaše role v tom všem?

Ludvík Zifčák: Já jsem byl zpravodajský důstojník, který měl na starosti organizaci umělé skupiny, disidentské skupiny. Ta se jmenovala Nezávislé studentské sdružení. Toto sdružení v podstatě stálo za organizací akce 17. listopadu a pořádání samotného pochodu. Tato skupinka měla za cíl nejen proniknout mezi další disidentské skupiny, ale měla také za cíl navázat kontakt s vůdci jednotlivých skupin v České republice. To znamená Charta 77, Demokratická iniciativa, HOST a podobně. Což se taky nakonec podařilo. No a tahleta skupina měla za cíl přivést tehdejší průvod na Národní třídu.

RB: Opravdu jste hrál mrtvého studenta zabitého policií?

Ludvík Zifčák: No, ona do jisté míry to byla i fáma, která už byla vypracována, která už byla připravena. Samozřejmě že tato fáma musela mít nějaky kořen. To znamená, že nemohla být jenom vypuštěna do éteru zpráva o tom, že někdo zemřel. Muselo to být podloženo tím, že kolem mé osoby, nebo té naší skupiny, která působila na Národní třídě, byla celá řada osobností z Charty 77, kteří tohleto viděli, kteří to mohli potvrdit, kteří viděli vlastně, co se tam událo. Takže do jisté míry to byla fáma, ale musela mít určitý kořen, který tomu dodal věrohodnost.

RB: Takže co se tam fakticky odehrálo?

Ludvík Zifčák: Došlo tam k tomu nátlaku, došlo tam k tomu kontaktu s policejními složkami, došlo tam k tomu, že tam ležel člověk, a došlo tam k tomu, že byla použita státní vlajka. Došlo tam k dalším a dalším věcem, které v podstatě tuhletu fámu, tuhletu fabulaci podpořily. Fyzicky tam bylo tělo, které pak bylo odvezeno do Nemocnice Na Františku.

RB: A to mrtvé tělo jste byl vy?

Ludvík Zifčák: No byl jsem to samozřejmě já.

RB: Co by se k tomu dnes dalo ještě dodat?

Ludvík Zifčák: V podstatě měl jsem falešný pas, měl jsem falešný občanský průkaz, obdržel jsem letenku, která mně měla zajistit ústup z republiky po této akci. Všechno bylo připravené, ale bohužel jsem nedostal ty pokyny, které jsem měl dostat, že mám odjet pryč. Takže já do dnešní doby mám ukrytý jak pas, mám ukrytou letenku do Moskvy a mám ukrytý falešný občanský průkaz. Připadá mně docela ironické, že jsem asi jediný žijící člověk na světě, ktery má památník, ke kterému každý listopad přicházejí davy lidí vzpomínat na moji „smrt“.

RB: Znamená to, že něco neproběhlo podle plánu? Co se stalo?

Ludvík Zifčák: Na tu konkrétní akci toho 17. listopadu měly byt potom v návaznosti další kroky. Ty byly politické. Především šlo o zasedání předsednictva výkonného vyboru KSČ, kde mělo padnout rozhodnutí, jak dále postupovat. To znamená, že mělo přijít na řadu odstoupení určitých funkcionářů strany. Měl přijít na řadu nástup takzvaného tvrdého jádra, které by v podstatě vystřídalo zkostnatělé funkcionáře strany. Měly nastoupit bezpečnostní akce, které měly v podstatě vyřešit problémy, které byly v Československu. To znamená, je tím myšleno něco podobného, co se stalo v Polsku. To znamená, opozice mohla být pozatýkána do 24 hodin, v ulicích byly Lidové milice, v ulicích byla armáda. To znamená, že tato věc mohla být během 3 – 4 dnů vyřešena ve prospěch komunistické strany. Že se tak nestalo, jasně napovídá o tom, že to politické řešení nepřišlo tak, jak mělo přijít.

RB: Takže mínění, že šlo o povstání lidu, je podle vašeho názoru absurdní, že?

Ludvík Zifčák: Samozřejmě že podmínky pro revoluci nebyly. Nálady mezi lidmi byly takové, že poukazovaly na problémy, ve kterých se společnost zmítala. Ty problémy nebyly závažné. To znamená, že lidé chtěli především svobodné cestování, chtěli pluralitní společnost. To znamená, že by neměla rozhodující moc jenom KSČ, ale že by se v podstatě do politického systému vmísilo více politických stran. Těch problémů ze strany občanů nebo obyvatelstva nebylo zase až tak tolik. To se dalo jednoduchým způsobem vyřešit. Dalo se to vyřešit usnesením KSČ. Dalo se to vyřešit rychlým přijetím nových zákonů. Takže situace se dala jednoduše řešit, ale rozhodně to nebyla situace k tomu, aby zde došlo ke změně politického systému.
Ta situace nebyla revoluční. Koneckonců to přiznal i potom v roce 1990 tehdejší prezident Václav Havel, který sám tehdy řekl, že sám nechce změnu socialistického systému. Takhle to po revoluci zaznělo. Podle posledních průzkumů v roce 1989 a v roce 1990 změnu politického systému chtělo jenom 12 % lidí. Takže 88 % lidí si přálo zachovat ten systém, který zde byl. Chtělo to pouze vykonat nějaké kosmetické změny.

RB: Vy jako komunista připouštíte, že tohle všechno bylo připraveno v Moskvě?

Ludvík Zifčák: Určité věci byly samozřejmě upečeny v Sovětském svazu, ale je potřeba především zdůraznit, kdo to všechno upekl. V Sovětském svazu už od roku 1988 existoval určitý vývoj. To znamená, byly tam ty, já bych to nazval „zdravé skupiny“, které neustále šly tou cestou silného Sovětského svazu, a byly tam potom ty skupiny takzvaně proamerické, kde se radil Gorbačov, a které chtěly nějakou cestou perestrojky nastolit v těchto bývalých komunistických zemích nějaké demokratické režimy. Listopad 1989 samozřejmě se potom stal střetem těchto dvou skupin.
To znamená těch prozápadně smýšlejících a především těch skupin, které stály za tím silným Sovětským svazem. Samozřejmě, komunistické strany nejen Československa, ale třeba i v Německu, Bulharsku, Maďarsku spoléhaly na podporu Sovětského svazu. Pakliže začal ten systém padat a tehdejší tajemník Sovětského svazu Gorbačov řekl „to je váš problém“, tak v tom samozřejmě českoslovenští komunisté cítili podraz, zradu.

Autor: Robert Buchar

z kapitoly České hledisko z knihy Roberta Buchara „And Reality Be Damned…“. Z anglického originálu přeložila Hana Catalano. V České republice vyšlo v nakladatelství Brána pod názvem „Revoluce 1989“.