AJ KAPITALIZMUS MÁ SVOJ ZAČIATOK I KONIEC
Historik Sven Beckert o tom, odkud se kapitalistický systém vzal, co ho udržuje při životě a co by bylo zapotřebí k jeho svržení.
Poslední desetiletí byla pro světové uspořádání hodně bouřlivá: finanční krize, vzestup nových středních mocností na globálním Jihu a války na Ukrajině a v Gaze – abychom jmenovali alespoň některé – vystavily poválečný řád větší zátěži než kdykoli jindy v jeho historii. Ale přestože narůstají obavy, že by se tento řád mohl nacházet na pokraji kolapsu, jeho ekonomický základ – konkrétně kapitalismus – zůstává pozoruhodně pevný. Poprvé v dějinách lidstva dominuje světu téměř bez výjimky jediný způsob produkce. Žádná politická síla, ani zbývající stranické státy, které se hlásí ke značce „komunismu“, nenabízí věrohodnou alternativu k tržní ekonomice.
Jak kapitalismus vznikl a co z něj činí tak jedinečně dynamickou – a tím pádem i tak houževnatou – formu společenské a ekonomické organizace? Touto otázkou se vědci zabývají již dvě století, počínaje mysliteli jako Adam Smith či Karl Marx. Někteří, například americký marxistický historik Robert Brenner, poukazují na proměnu majetkových vztahů v Anglii v polovině minulého tisíciletí, zatímco jiní, jako Jairus Banaji, vidí počátky kapitalismu mnohem dříve v lidské historii – konkrétně ve vzniku obchodních sítí o stovky let dříve.
Historik a profesor Harvardské univerzity Sven Beckert nedávno vydal svůj příspěvek do debaty s názvem „Kapitalismus: Globální historie“, v němž na více než 1 200 stranách propojuje různé proudy historického bádání a vytváří tak komplexní, široký a zároveň detailní popis vzestupu kapitalismu až ke globální dominanci v průběhu uplynulého tisíciletí. S magazínem Jacobin hovořil o svém intelektuálním formování, o tom, jak jeho vlastní práce zapadá do debat o historii kapitalismu, a o tom, jak – pokud vůbec – by tento již notoricky zaběhnutý způsob výroby mohl jednoho dne zmizet z jeviště dějin.
Loren Balhornová, Jacobin: Jako historik se již dlouhou dobu zabýváte vznikem kapitalismu. Vaše poslední kniha „Empire of Cotton: A Global History“ byla v jistém smyslu také historií kapitalismu, nebo alespoň jeho konkrétních aspektů. Čeho jste chtěl dosáhnout touto novou historií kapitalismu?
Sven Beckert: Motivací k napsání této knihy byla částečně reakce akademické obce na mou knihu o produkci bavlny. Jedna z kritických připomínek zněla, že kapitalismus je víc než jen historie bavlny, což je samozřejmě pravda. Kniha „Empire of Cotton“ předkládá celou řadu argumentů týkajících se kapitalismu, ale přirozeně pokrývá jen malou část jeho historie – ať už z časového či prostorového hlediska, ale také z hlediska toho, co industrializace bavlny v historii kapitalismu představuje. O kapitalismu jsem toho samozřejmě chtěl říci mnohem více.
Kromě toho jsem si však všiml dvou věcí, které se týkají toho, jak dnes o kapitalismu hovoříme. Zaprvé, kapitalismus hraje v politických debatách velmi, velmi důležitou roli. Existuje mnoho velmi pádných argumentů týkajících se kapitalismu, ale samotné chápání kapitalismu často není nijak zvlášť propracované – a to jak na pravici, tak na levici. Mým cílem proto bylo sepsat historii kapitalismu z historického hlediska, abych obohatil současné debaty tím, že přispěji k lepšímu pochopení samotného kapitalismu.
Zadruhé, tento projekt vzešel z kritiky dosavadních pokusů o pochopení kapitalismu. Jednou z velmi významných myšlenkových škol zabývajících se kapitalismem je ahistorický přístup, který kapitalismus vnímá jako rádoby přirozený stav světa. Změny se samozřejmě dějí – vyrábíme více než dříve a vyrábíme jinak – ale v zásadě je kapitalistická logika univerzální a existovala ve všech společnostech v průběhu celé historie. Tato kniha tento argument zásadně zpochybňuje.
Kapitalismus se zrodil jako téměř globální jev a v každém okamžiku jeho historie ho lze pochopit pouze v globálním pohledu.
Navíc jsou dějiny kapitalismu stále do značné míry formovány eurocentrickými pohledy. Již při studiu dějin bavlny mi bylo jasné, že kapitalismus nelze vysvětlit z čistě evropské perspektivy. To platí zejména v jednadvacátém století, kdy i při nejběžnějším pozorování dojde člověk rychle k závěru, že není možné pochopit moderní globální ekonomiku, aniž by se zohlednily i jiné části světa mimo evropský kontinent. Proto mi připadalo důležité tuto otázku analyzovat hlouběji. Ústředním argumentem knihy je, že kapitalismus se zrodil téměř globálně a lze jej v každém okamžiku jeho historie pochopit pouze z globální perspektivy – včetně těch nejvíce eurocentrických momentů.
Z jakých intelektuálních tradic nebo myšlenkových směrů jako vědec čerpáte? V úvodu knihy zmiňujete Fernanda Braudela. Považujete se za stoupence školy Annales?
Je pro mě obtížné označit se za stoupence nějaké konkrétní školy. Dílo Fernanda Braudela o dějinách kapitalismu mě snad ovlivnilo více než práce jiných historiků či myslitelů. Můj důraz na význam obchodního kapitálu, obchodu – včetně obchodu s mimoevropským světem – a radikální transformaci hospodářského života kapitalistickou revolucí, ano, to jsou všechno myšlenky, které lze nalézt i u Braudela, i když je moje kniha zcela odlišná od Braudelovy. Důraz na význam státu v dějinách kapitalismu je rozhodně také něco, co s Braudelem sdílím.
To je však jen jedno z mnoha děl, která mě ovlivnila. Úvahy o historii kapitalismu mají za sebou nejméně 200, možná dokonce 250 let. Existují významné tradice v celé řadě oborů, od Adama Smithe přes Karla Marxe až po Rosu Luxemburgovou, které jsou pro tuto knihu rovněž důležité. V tomto smyslu mě ovlivňuje široká škála zdrojů. V neposlední řadě existují knihovny plné velmi specializovaných děl, kterým se často věnuje jen velmi malá pozornost – ale bez nich bych knihu Kapitalismus nikdy nemohl napsat.
Cílem této knihy není dokázat, zda měl Smith nebo Marx pravdu či ne, ale spíše popsat a analyzovat historii kapitalismu za posledních pět set let, abychom jej lépe pochopili – a samozřejmě abychom měli příležitost zamyslet se nad světem, ve kterém dnes žijeme, novým a možná kreativnějším způsobem.
Právě jste zmínil posledních pět set let kapitalismu, ale samotná kniha hovoří o „tisíci letech“ historie. Při čtení mě trochu překvapilo, že začínáte o několik století dříve, než kde většina historiků hledala zrození kapitalismu.
To je spíš nedorozumění. Druhá kapitola knihy se jmenuje „Kapitalisté bez kapitalismu“. První kapitoly se nezabývají tvrzením, že kapitalismus vznikl v jedenáctém nebo dvanáctém století, ale dvěma jinými věcmi. Zaprvé mají ukázat, že existovaly i jiné formy hospodářského života a že se řídily zásadně odlišnou logikou než kapitalismus. To nám umožňuje pochopit radikální povahu kapitalistické revoluce.
Za druhé, vznik kapitalismu vnímám jako zásadně historický proces, který nelze přesně datovat ani ho lokalizovat na mapě světa. Mnoho vědců v jistém slova smyslu hledá semínko, z něhož kapitalismus vzešel: někteří ho nacházejí ve Florencii, jiní v zemědělství jižní Anglie. Domnívám se, že je to předem odsouzeno k neúspěchu. Kapitalismus se objevuje jako globálně propojený proces, který se rozvíjel pomalu. V jistém smyslu je to zároveň stále probíhající proces, který můžeme dodnes pozorovat v určitých regionech světa nebo v určitých sférách našeho života. Kapitalistická logika je stále v procesu rozvoje.
Vznik kapitalismu je nicméně historickou otázkou, kterou lze a do jisté míry je i třeba zasadit do časového a prostorového kontextu. Z tohoto důvodu mi připadalo důležité určit aktéry, kteří tuto novou, tak odlišně strukturovanou logiku vnesli do hospodářského života. V tomto ohledu souhlasím s Braudelem či Jairusem Banajim, že je lze zpočátku nalézt mezi vlastníky kapitálu. Až do značné části devatenáctého století se jednalo převážně o osoby, které organizovaly dálkový obchod nebo bankovnictví.
Když se podívám na svět v první polovině druhého tisíciletí, zjišťuji, že již tehdy existovala řada míst, kde obchodní komunity organizovaly svůj hospodářský život podle jiné logiky než panovníci vybírající daně či samozásobitelští rolníci. Tyto skupiny lze nalézt v mnoha různých částech světa, soustřeďují se však v městských „ostrovech kapitálu“. Často navazují vztahy s nekapitalistickým zemědělstvím a tributárními vládci, což jim dává příležitost dále šířit logiku kapitálu.
Tato logika existuje již dlouhou dobu, dokonce ještě před první polovinou druhého tisíciletí, avšak v hospodářském životě světa hrála okrajovou roli. Odpověď na otázku, kdy vznikl kapitalismus, tedy spočívá v tom, kdy se tato logika rozšířila a začala mít na hospodářský život silnější vliv. Podle mého názoru k tomu nakonec došlo – a možná je to velmi tradiční pohled – na konci patnáctého a počátku šestnáctého století, v souvislosti s evropskou expanzí.
To je tedy onen moment, kdy se kapitalistická logika přesunula z periferie do centra?
Přesně tak. K tomu dochází především v zemědělství. Robert Brenner má pravdu: kapitalismus se nejprve objevuje na venkově. Tento proces se v různých regionech projevuje v různých podobách. Je problematické tvrdit, že místem, kde má tato transformace skutečně zásadní význam, je výlučně jižní Anglie. Je to problematické ze dvou důvodů: zaprvé i v těchto venkovských proměnách můžeme vidět význam obchodního kapitálu. A zadruhé je tento obchodní kapitál samozřejmě také přímo zapojen do rozšiřování výroby v Karibiku a v Americe obecně. Vývoj kapitalismu proto lze chápat pouze jako propojený globální proces, který nelze uchopit z lokální perspektivy.
Mým argumentem je, že Evropa se změnila nejen zevnitř, ale i zvenčí.
V této souvislosti je zásadní zaměřit se na atlantický svět: jelikož evropští vlastníci kapitálu dokázali radikálně a rychle změnit logiku výroby v Karibiku nebo na západoafrických ostrovech, disponovali značným kapitálem, což jim následně umožnilo transformovat mnohem konzervativnější sociální strukturu evropského zemědělství, často navzdory značnému odporu jak ze strany elit, tak ze strany samotných rolníků. Proto tvrdím, že Evropa se změnila nejen zevnitř, ale také zvenčí.
Kapitalismus tedy musíme chápat jako globální proces, v němž však násilné dobývání ze strany Západu sehrálo ústřední roli?
Rozhodně. Jedním z mých hlavních argumentů je, že kapitalismus není založen pouze na smluvní regulaci společenských a ekonomických vztahů, ani není pouhým projevem lidské svobody, ale do značné míry se opírá také o mimohospodářské donucovací prostředky. Tento postřeh nebyl v neoliberální éře příliš populární, ale když se podíváme na dnešní svět, bohužel potvrzuje některé z mých tvrzení o historii kapitalismu.
Historie kapitalismu, alespoň v jedné ze svých významných fází, je historií násilného dobývání. Evropa v této historii hrála ústřední roli. Kniha se staví proti eurocentrickému pojetí historie kapitalismu, které prakticky ignoruje zbytek světa. Na druhou stranu jsem však stejně skeptický vůči argumentům, že by Evropa měla být marginalizována. Naopak, jak říkáte, Evropa hrála velmi ústřední roli, zejména od konce osmnáctého století do poloviny dvacátého století, a to se musí odrazit i v našem uvažování o kapitalismu.
Avšak i v těch nejevrocentričtějších obdobích kapitalismu – řekněme v polovině devatenáctého století, kdy se pozornost soustředila především na Evropu – lze evropský vývoj pochopit pouze tehdy, zasadíme-li ho do širšího globálního historického kontextu. I v tomto případě je bavlna dobrým příkladem: nemůžeme pochopit průmyslovou revoluci v Anglii, aniž bychom pochopili proměnu zemědělství na jihu Spojených států. Tyto dva jevy k sobě patří a je třeba je vysvětlovat společně.
V kapitolách věnovaných polovině 19. století podáváte živý popis toho, jak se v metropolích formovala vyšší třída a jak veřejně dávala najevo své nově nabyté bohatství a moc. Kdy podle vás vznikla ucelená a sebevědomá kapitalistická třída jako taková?
Jsem rád, že jste si všimla kapitol věnovaných devatenáctému století. Lidé si často všimnou kapitol o raných dějinách a pak těch o neoliberalismu, ale ne toho, co je mezi nimi. Myslím si však, že některé z nejoriginálnějších myšlenek v knize lze najít právě v kapitolách o dějinách devatenáctého století.
Jedním z výsledků kapitalistické revoluce je vznik třídní společnosti, a to konkrétně určitého typu třídní společnosti. Nazývám ji „kapitalistickou civilizací“. To samozřejmě znamená i vznik sebeuvědomělé buržoazie, která se chápe jako třída. Tyto společenské třídy představují v každém období dějin kapitalismu složitou otázku, protože nikdy nejsou zcela jednotné, ani kulturně, ani politicky, a samozřejmě mají protichůdné ekonomické zájmy. To nelze dostatečně zdůraznit. Totéž platí i pro dělníky: můžeme pozorovat vznik dělnické třídy v devatenáctém století, ale i v rámci této dělnické třídy existuje mnoho rozdílů a konfliktů. Nikdy se nejedná o homogenní sociální formaci.
V první polovině devatenáctého století se v některých částech světa vynořuje společnost, která je do značné míry podřízena této kapitalistické logice, avšak v jistém smyslu je stále obklopena předkapitalistickými formami politické moci, společenského života a organizace práce. Mezi velmi dynamickou kapitalisticky organizovanou ekonomikou a těmito staršími tradicemi politické a pracovní organizace vznikala pnutí, která vyvrcholila v polovině devatenáctého století. To je okamžik, kdy jsou starší formy politické vlády nebo starší formy mobilizace pracovní síly, jako je otroctví, marginalizovány. V knize to označuji jako věk rebelie.
Společenské třídy představují v každé etapě dějin kapitalismu složitou otázku, protože nikdy nejsou zcela jednotné, ať už z kulturního, nebo politického hlediska, a mají protichůdné ekonomické zájmy.
Stejně zásadní roli ve vaší knize hraje jak pro vyšší třídu devatenáctého století, tak pro dřívější majitele kapitálu patriarchální rodina, a to jak z hlediska převodu majetku, tak z hlediska sociální struktury samotné třídy. Zároveň však v kapitalismu pozorujeme protichůdné tendence směřující k rozpadu rodinných struktur. Mohlo by vzhledem k těmto napětím existovat něco jako kapitalismus bez rodiny?
Je-li možné, aby se kapitalistická civilizace v budoucnu obešla bez buržoazní rodiny, je dobrá otázka, na kterou je však těžké odpovědět. Řekl bych, že existují důvody se domnívat, že rodina bude i nadále hrát velmi důležitou roli. Zaprvé proto, že buržoazní rodina je ústředním prvkem při vytváření buržoazní kultury a budování sociálních vazeb a sítí, které jsou zase klíčové pro utváření buržoazie, ale také pro organizaci samotné kapitalistické ekonomiky. Rodina je samozřejmě ústředním prvkem také proto, že umožňuje přenos nahromaděného kapitálu, což je bez rodiny koncepčně těžko představitelné.
Kromě toho však, jak víme, není rodina ústředním prvkem pouze pro buržoazii, ale také pro reprodukci pracovní síly, a tedy i pro výrobu. Proto neexistují žádné příklady kapitalismu, které by nebyly založeny na ideologicky a sociálně významné představě o rodině, a nemyslím si, že by se to dnes zásadně lišilo. Na začátku rozhovoru jste se mě zeptala, kteří autoři mě ovlivnili. Jednou z autorek, která mě rozhodně ovlivnila, je Nancy Fraserová, která vysvětluje, proč je netrh tak důležitý pro utváření trhu a pro utváření kapitalismu. S tím souhlasím na 100 %.
Mezi marxisty již dlouho probíhá debata právě o této otázce vnějšího prvku, který musí kapitalismus neustále začleňovat. Ve své knize například popisujete éru evropského kolonialismu jako jakousi formu „válečného kapitalismu“. Vzhledem k dnešní rychlé eskalaci geopolitického napětí – směřujeme zpět k takovému období?
Netržní sféra a nátlak hrály důležitou roli v každé fázi dějin kapitalismu. Jsem poněkud skeptický vůči interpretaci, která tvrdí: ano, kapitalismus má násilné počátky, ale v devatenáctém či dvacátém století nakonec ustoupil mírové historii založené na smlouvách a lidské svobodě. Tuto interpretaci bych zpochybnil.
Samozřejmě se mění způsob, jakým je toto násilí pácháno, i jeho podoby. Někdy se objevuje tendence házet vše do jednoho pytle a říkat: „No jo, otroctví se vlastně zas tak neliší od toho, co dnes musí snášet textilní dělníci v Kambodži.“ S tím nesouhlasím. Je důležité si uvědomit, jak se tyto formy nátlaku v průběhu dějin kapitalismu měnily.
Vracíme se do doby, kdy se rétorika, témata a dokonce i politické poměry z konce devatenáctého století náhle znovu objevují v současnosti.
Mnozí pozorovatelé jsou dnes šokováni a zmateni, protože se drželi narativu, jenž předpokládal, že tato raná fáze kapitalismu byla definitivně překonána a že jsme vstoupili do zcela jiné etapy kapitalismu. V éře neoliberalismu se myšlenka, že smlouvy a trhy mohou a měly by co nejlépe uspořádat všechny lidské vztahy, stala, dá se říci, přírodním zákonem. Nyní vidíme, že to, co někteří pozorovatelé v uplynulých padesáti letech považovali za přirozené, bylo ve skutečnosti pouze jedním momentem v historii kapitalismu. A k překvapení téměř všech se vracíme do období, v němž se rétorika, témata a dokonce i politika konce devatenáctého století náhle znovu vracejí do současnosti.
Z pohledu ideologie posledních padesáti let je to překvapivé, ale z pohledu dlouhé historie kapitalismu to není překvapivé ani trochu. V jistém smyslu je jedním z hlavních argumentů knihy to, že kapitalismus v minulosti nabýval velmi odlišných politických podob – ale také velmi odlišných forem pracovních režimů a velmi odlišných forem územní organizace – a že se tyto rozdíly vždy kombinovaly a přeskupovaly novými způsoby. Někdy byly relativně stabilní po dlouhá historická období, ale nikdy nebyly stabilní trvale.
Nyní jsme svědky dalšího období, kdy se tyto jevy znovu prolínají. V jistém smyslu nám to připomíná konec devatenáctého století nebo počátek dvacátého století. Historie se však neopakuje. Evropa již není centrem světové ekonomiky – dnes se nejdynamičtější kapitalistické ekonomiky nacházejí v Asii. Nejedná se tedy o návrat do devatenáctého století, ale spíše o oživení určitých témat a strategií, byť v odlišné globální konstelaci.
V epilogu odkazujete na pojem „skutečných utopií“ Erika Olina Wrighta – ostrovů nekapitalistických vztahů – a spojujete je se svou představou raných „ostrovů kapitálu“, které se postupně šířily, jako možnou cestu, jak by kapitalismus mohl jednoho dne zase skončit. Pokud však přijmeme váš argument, že stát byl ústředním faktorem při zavádění kapitalismu, nepotřebovala by pak i jakákoli nekapitalistická logika takový vztah se státem?
To v knize není, ale je to výborná poznámka a je naprosto přesná. Sociální demokracie to také ztělesňovala; sledovala přesně tuto strategii. Nikdo nedokáže předpovědět budoucnost. Snažil jsem se předložit pouze dva argumenty: za prvé, že kapitalismus je historický. Před několika lety se Immanuel Wallerstein pokusil určit datum konce kapitalismu. Byl jsem dokonce u toho, když to dělal. Takovou jistotu já nemám. Nicméně vše, co má začátek, má také konec.
Když jsem si znovu přečetl Erika Olina Wrighta, s údivem jsem zjistil – úplně jsem na to zapomněl – že mezi jeho úvahami a mým pojetím vzniku kapitalismu existuje jistá paralela. Je to čistě spekulace, ale možná je v této historii „ostrovů“ něco, co nám může pomoci při úvahách o budoucnosti.
Jedním z klíčových rozdílů mezi dnešní kapitalistickou civilizací a historickým kapitalismem je zřejmě absence silného protivníka v podobě dělnického hnutí. Vzestup a pád hnutí, které kdysi bojovalo proti kapitalismu v samém srdci Evropy, hraje ve vaší knize rovněž významnou roli. Považujete to dnes za nevyhnutelný historický jev, který vzešel z konkrétního historického okamžiku?
Dělnické hnutí, které formovalo dvacáté století v západní Evropě a Severní Americe, je podle mého názoru – a možná je to poněkud skličující poučení z historie – již minulostí. Je velmi silně svázáno s dobou svého vzniku – dobou, která se opírala nejen o těžký průmysl a mužské průmyslové dělníky, ale také o období v historii kapitalismu, kdy národní stát hrál mimořádně důležitou roli a kdy se odborové svazy i sociálnědemokratické a socialistické strany soustředily právě na tento národní stát.
V jistém slova smyslu se kapitál na konci dvacátého století od tohoto národního státu osvobodil, zatímco odborové svazy a sociálnědemokratické a socialistické strany v něm zůstaly zakořeněny. Samozřejmě to nebylo jen kvůli strategickému omylu, ale také proto, že pro ně představoval zdroj skutečné moci. Není proto nijak překvapivé, že se tyto instituce nadále držely zdroje své moci.
Ústředním tématem knihy je ukázat, že se kapitalismus v průběhu své historie výrazně proměnil. K těmto změnám nedošlo pouze v důsledku logiky samotného kapitálu nebo proto, že podnikatelé náhle začali upřednostňovat jiné zájmy či příležitosti k zisku, ale také díky kolektivnímu i individuálnímu odporu sociálních hnutí, která zásadně ovlivnila klíčové aspekty kapitalismu. Podrobně se zabývám povstáními otroků v Karibiku, která ukončila podstatnou složku kapitalismu 18. a 19. století, a to otroctví na plantážích. Dalším příkladem je dělnické hnutí z konce 19. a 20. století, o kterém jsme právě hovořili.
Pokud tedy tuto historickou lekci přenesu do budoucnosti, předpokládám, že sociální hnutí nejrůznějšího druhu budou i nadále hrát klíčovou roli. Je však obtížné přesně předpovědět, jakou podobu budou mít. Jedná se nicméně o podnětnou otázku, nad kterou stojí za to se zamyslet.
Sven Beckert je nemecko-americký historik a profesor na Harvardskej univerzite, kde sa špecializuje na dejiny kapitalizmu a globálne hospodárske dejiny. Vo svojom výskume spája ekonomické, sociálne aj politické rozmery moderného kapitalizmu, pričom sa dlhodobo venuje aj vzťahu medzi kapitalizmom a otroctvom či vývoju globálnych trhov. Medzinárodný ohlas mu priniesla najmä kniha Empire of Cotton: A Global History, ktorá ukazuje, ako bol vznik moderného kapitalizmu úzko prepojený s násilím, kolonializmom a globálnymi výrobnými reťazcami. Publikácia získala rad prestížnych ocenení vrátane Bancroftovej ceny a bola nominovaná na Pulitzerovu cenu. Beckert je spoluzakladateľom programu pre štúdium kapitalizmu na Harvarde a patrí medzi popredných predstaviteľov tzv. „novej histórie kapitalizmu“, ktorá zdôrazňuje, že ekonomické systémy nie sú neutrálne, ale historicky formované mocenské štruktúry.
https://politiq.cz/2026/04/11/i-kapitalismus-ma-svuj-zacatek-a-konec/?utm_source=NEWS&utm_campaign=98d89b9cd2-MailChimp+denn%C3%AD+novinky%2C+7%3A00&utm_medium=email&utm_term=0_55245aa058-98d89b9cd2-156666264