G.FAYE A JEHO POLIT- FICTION
Guillaume Faye patří k nejradikálnějším a nejvlivnějším teoretikům francouzské Nové pravice (Nouvelle Droite). Řadí se k proudu evropského nacionalistického myšlení, z něhož zaznívá ostrá kritika moderního rovnostářství a jehož představitelé namísto toho upřednostňují starší, hierarchické formy uspořádání společnosti a vlády, jež budou schopny zajistit lepší reakci na katastrofy, které podle Fayeho mínění západní Evropu v blízké budoucnosti čekají.
Kniha Guillauma Fayeho Archeofuturismus přináší radikální analýzu i řešení problémů modernity – a od své publikace před více než dvaceti lety, původní vydání je z roku 1997, neztratila nic na své relevanci ani naléhavosti.
„Tato rovnostářská, z modernity vzešlá civilizace v současnosti prožívá své babí léto. My už však nyní s předstihem musíme přemýšlet o tom, co přijde po katastrofě a začít rozvíjet vizi archeofuturistického světa, který se zrodí z chaosu.“
Zrození Evrosibiřské federace
V poslední kapitole své knihy pojmenované „Jeden den Dimitrije Leonidoviče Oblomova“ přináší Faye fiktivní náhled do života v roce 2073 očima vysoce postaveného představitele Evrosibiřské federace. Najdeme tam mj. následující časovou přímku událostí vedoucích k „Velké katastrofě“ let 2014-2016, následného chaosu a výsledné proměny kontinentální Evropy:
1999-2014
Opakované hospodářské krize a narůst chudoby v Evropě. Nekontrolovaná imigrace stupňuje etnické napětí i zločinnost a vytváří ovzduší všudypřítomné nejistoty ve městech.
2014
Národní fronta (FN) získává ve francouzských volbách 30% hlasů, umírněná Lidová muslimská strana (PPM) 26%. V reakci na muslimské předpovědi, že se Francie do deseti let stane islámským státem, vydává FN výzvu k „odporu, rekonquistě a osvobození“. Předseda PPM je zavražděn, vina je přičítána FN, ale mnozí podezřívají spíše alžírskou rozvědku, která se tak pokoušela vyvolat muslimské povstání ve Francii.
2014-16
„Velká katastrofa“. Nepokoje vyvolané ozbrojenými etnickými gangy ústí v nebývalé násilnosti ve francouzských městech, které se rychle šíří do Belgie, Nizozemí, Británie i Německa. Rozsáhlé stávky ochromují hospodářství, dochází jídlo i pitná voda. Objevují se četné případy rabování, policie situaci nezvládá. Propuká občanská válka a lidé prchají na venkov. Válka, nemoci a hlad zabíjejí 40% obyvatelstva západní Evropy. V témže období umírají dva miliony lidí v jaderné válce Indie s Pákistánem a velká část amazonského pralesa padá za oběť požárů, což vede k ekologické a klimatické katastrofě. Globální ekonomika se hroutí.
2017-18
Maghrebské islámské státy využívají chaosu ve Francii k vyslání okupační armády do Provence. Mobilizace evropských armád je ztěžována problémy se zásobováním energií a palivem. V oblastech dosud obývaných výhradně etnickými Evropany vznikají kapsy odporu, tzv. „baronství“.
2018-25
Hladomor a ekologická devastace pokračují. Chaos se šíří i za hranice Evropy. Indii, Číně, Japonsku a Rusku se daří udržet jakýs takýs vnitřní řád, multietnické státy se však rozkládají. Ameriku drtí hlad, epidemie a etnické konflikty. Muslimská armáda ve Francii dobývá Lotrinsko. Katedrála v Métách je vypálena do základů.
2025-28
„Rekonquista“. Baronství prosí o pomoc Ruskou federaci. Rusko shromažďuje milionovou armádu, která přes střední Evropu postupuje do „západoevropské okupované zóny“. S podporou skandinávských a baltských zemí, Ukrajiny, Polska a Bretonců Rusové vyhánějí islámské vetřelce. K rozhodující bitvě dochází v troskách pařížského Disneylandu. Zbytky muslimské armády i etnických gangů jsou odsunuty do severní Afriky. Desítky milionů nebělochů jsou následně deportovány na Madagaskar.
2030-38
„Druhá renesance“. V Evropě dochází ke spontánnímu vzniku autonomních etnokulturních regionů-států jako Bavorsko, Valonsko, Wales, Skotsko, Bretaň, Normandie, Provence, Baskicko a Galicie. Nastává oživení technologické aktivity a částečná obnova ekonomického systému. Rusko se spojuje se Společenstvím evropských států a vzniká Evrosibiřská federace, „Velkodomovina“.
2040-2073
Rozvíjí se dvojkolejná ekonomika: „techno-vědecká“ pro nepočetnou elitu žijící ve městech (asi pětina obyvatelstva), ta se soustředí na dopravu, kybernetiku, genetiku, energetiku a průzkum vesmíru; zbytek lidí žije životem s nízkými energetickými náklady i produkcí znečištění v hospodářství středověkého stylu, založeném na neo-tradičním obdělávání půdy a řemeslech.
Archeofuturismus nebo neofeudalismus?
Zaměstnáním Dimitrije Oblomova v roce 2073 je cestovat po Federaci a urovnávat regionální neshody a konflikty. Nezatížen nutností zdlouhavých konzultací může činit rychlá, situační rozhodnutí. Jako příslušník městské elity má přístup k rychlému, efektivnímu a ekologicky šetrnému přepravnímu systému: trysková letadla a soukromá auta nahradily vysokorychlostní vzducholodě, modernizované plavební kanály a elektromagnetické „planetární vlaky“, jež se řítí tunely „vyplněnými“ vakuem až rychlostí 20 000 km/h.
Neotradicionalistická společenství na povrchu užívají podobně zelené dopravní prostředky v podobě koňských spřežení a jelikož tímto udržitelným (jakkoliv omezeným) způsobem života žije drtivá většina Evrosibiřanů, přírodní prostředí se zdárně zotavuje. Značná etnická sourodost místních společenství navíc vedla k revivalu tradičních jazyků i nářečí, lidových tradic i s křesťanstvím koexistujících pohanských kultů.
Třídní vztahy této imaginární společnosti, jejíž vrstvy žijí odděleny propastí několika století technologického vývoje, nejsou popsány kdovíjak důkladně. Není tak například jasné, na základě čeho se určuje příslušnost k vrstvě, ani zda je mezi nimi možný pohyb, přestože Faye (ne zrovna uvěřitelně) naznačuje, že pocit smysluplnosti a hodnoty existence coby součást soudržného tradičního společenství by vyvážil nebo alespoň zmírnil všeobecnou touhu po životním stylu hýčkané, futuristické technologické elity.
Evrosibiř je čtenáři popsána jako „organický soubor rozlehlých a vysoce autonomních regionů“, z nichž si každý sám spravuje své jazykové, kulturní i vzdělávací záležitosti. Tyto správní útvary následně vysílají své zástupce do Federálního senátu, který volí vládu. Její autorita je absolutní, regiony však mohou své vlastní záležitosti organizovat dle své vůle – od dědičné monarchie po socialistickou republiku – pokud neutlačují své občany, jinak by mohly být z Federace vyloučeny.
V oblasti vědy ve Fayeho budoucnosti umožnily pokroky genetiky a kybernetiky mj. vytvořit „biotronická zvířata“ – biologické zvířecí roboty – a „lidské chiméry“: prasolidi, křížence lidí a šimpanzů i další hybridy, využívané především jako orgánové banky. Díky pokročilé medicíně se lidé běžně dožívají 105 let, což ovšem pravda platí jen pro elitu: u venkovských zemědělských společenství došlo k návratu do tradičního módu lidské existence, tedy stavu vysoké míry porodnosti i úmrtnosti. Evrosibiř podle všeho vědu etickými pravidly příliš nesvazuje a třídní rozdíly v kvalitě života jsou považovány za samozřejmou součástí existence.
Závěrem
Fayeho analýza neudržitelnosti západní civilizace v její podobě z konce 20. století jistě mnohé čtenáře přesvědčí o skutečnosti sbíhajících se liniích obtížně odvratitelných pohrom i (přestože jejich časová specifikace přesná není) nutnosti uvažovat a připravovat se na postkatastrofický život. Jeho vykreslení postkatastrofické Evropy si můžeme vyložit jako varování či výzvu k činu, každopádně by mu Evropané měli poslouchat.
Fayeho vize Evrosibiřské federace autonomních oblastí, jež se rozkládá od „břehu Atlantiku až k Pacifiku, napříč čtrnácti časovými pásmy“ a představuje tak „největší geopolitickou jednotku na světě“, nemusí být pro ty z nás, které tolik znepokojují excesy a korupce podstatně menší Evropské unie, zrovna přitažlivá, přinejmenším ji však lze označit za smělou a aktuální reakci na vzestup politických, hospodářských a náboženských mocenských bloků na Blízkém i Dálném Východě. Jak Faye píše: „budoucnost po nás žádá, abychom si představili Zemi rozdělenou na obří, vzájemně soupeřící nebo spolupracující kvaziimperiální jednotky“.
https://deliandiver.org/2018/11/evropska-vize-guillaumea-fayeho-z-jeho-knihy-archeofuturismus.html