PARÍŽSKA APOKALYPSA
Příliv běženců do velkých i menších evropských měst po uzavření balkánské cesty sice klesl, ale neustal. Německá města prosí vládu o zmrazení přílivu dalších uprchlíků. A krátce před koncem minulého roku Les Observateurs citovaly komisaře pro migraci Dimitrise Avramopoulose, který v Evropském parlamentu, zcela v duchu Dublinu IV, zlověstně prohlásil, že v Evropské unii žádný kout neunikne masové migraci.
Francie – sociální a záchranný systém je jeden z nejpropracovanějších v Evropě, přesto očividně nestačí zajistit ani bezpečí, ani důstojné podmínky k životu běženců.
Place de la Bataille de Stalingrad je na rozhraní 10. a 19. pařížského obvodu se známou rotundou de la Villette architekta Clauda-Nicolase Ledouxe a zahradní kavárnou s výhledem na bárky a lodičky proplouvající pařížským kanálem; místo nyní figuruje na seznamu rizikových oblastí se zvýšeným policejním dozorem. Sem se totiž uchylují běženci ve značném počtu. Každé dopoledne je zde k vidění dojemná scéna, na uzoučkých schodech poblíž fontánky, sedí několik desítek uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu, Pákistánu, Afriky… Merci / Bonjour/Je m´appelle Assan /Et / comment tu t´appelles?/ ça va?. Slova pečlivě artikuluje starší paní v brýlích, stojící před tabulí. A běženci si tužkou cosi zapisují na kousky papíru na kolenou a pečlivě opakují neznámá slova. Improvizovaná učebna v plenéru, ve čtvrti se zmobilizovalo 262 dobrovolníků – učitelů francouzštiny. Někteří chodí třeba i celý týden, někdo přijde ale jen jednou, říká paní profesorka v penzi a chválí hlavně „žáky“ ze Sýrie a Afriky, ti mluví très bien. Jenže z náměstí Stalingrad lze jen se zacpaným nosem projít podchodem, jehož stěny jsou nasáklé močí, na jedno z nejhezčích pařížských míst na Promenade Signoret-Montand, kde jsou četné kavárny, restaurace, biograf a půvabná procházka podél kanálu. Situace o kousek dál je však ještě mnohem horší, u stanice metra Jaurès, pod litinovými oblouky s ornamentálními křivkami, připomínající art nouveau kolem roku 1900 a dodávající tomuto místu zvláštní atmosféru, ta se však prudce proměnila – na matracích, na hadrech, ve špinavých dekách se tu ještě nedávno válely desítky utečenců, všude se tu povalovala nejrůznější zavazadla, batohy, kufry, někdy zavřené jen provázky. Když jsem tudy procházela, někdo zuřivě rozhazoval rukama, jiný vztekle dupal, další nadával ve své mateřštině, opodál apaticky seděla žena s dítětem a na obrubě chodníku se krčil mladík připomínající potrestané děcko; všude špína, odpadky a pronikavý puch. Místo působilo hrůzostrašně, děsivě. Uprchlíci, často dezorientovaní, jsou obklopeni prázdnotou; ubytovny a nejrůznější záchytná místa praskají ve švech, mnohé sportovní haly a tělocvičny se už dávno proměnily na noclehárny a útulky. Po několika týdnech nařídila radnice tábořiště vyklidit; po krátké pauze vystřídali předchozí ubožáky jiní ubožáci, možná vlastní bezdomovci, možná rumunští Romové. Nikdo neví. Jedno je však jisté, heslo Právo, Povinnost a Důstojnost, vytyčené Evropskou unií a humanitárními organizacemi, není snadné splnit ani částečně, často vůbec ne.
Malý Kábul
Pařížské čtvrtě zasažené nejvíce uprchlickou vlnou propadají strachu, to není hrůza z nějaké náhodné odchylky, ale ze zcela všední reality. Pařížané jednají podle vlastního uvážení, vznikají zvláštní samostatné ostrůvky bezpečí; břehy kanálu Saint-Martin si zvláště oblíbili Afghánci, místo si rychle získalo přezdívku Petit Kaboul. Na jednom místě obyvatelé z blízkého okolí obehnali trávník i lavičku drátěným plotem, místo tak zajistili proti nocležníkům, po kterých většinou nezůstávají jen PET láhve, umaštěné papíry a kelímky, ale i výkaly. U La Porte de La Chapelle, čtvrti, která se odjakživa potýká s uprchlíky ze všech konců světa a jejich bídou, uzavřela se dětem většina parků; za drátěným pletivem sedí u pískoviště jen jediný člověk – gardien, hlídač střežící, aby na jeho teritorium nikdo nepronikl. Na nedalekém square Villemin se zase zařídili převážně utečenci z Afriky. Bedlivě je střežený i největší pařížský park des Buttes-Chaumont, o kterém tak krásně psal Louis Aragon ve své knize Pařížský venkovan; nyní je pod přísným policejním dozorem ve dne v noci. Strach zasáhl i architekturu, mění se nejen veřejná prostranství, ale i samotné domy. Příkop mezi pařížskou populací a nově přicházejícími se prohlubuje, a to i v zemi, která je tradičně s muslimským světem spojená v dobrém i ve zlém. Na náměstí Raoul Follereau poblíž Východního nádraží jsou bloky domů propojené pasážemi, poté co se prostor proměnil v gigantickou noclehárnu, jsou průchody neprodyšně zatlučeny prkny. Dříve půvabné náměstí v italském stylu dnes připomíná spíš válečné opevnění; zabedněná podloubí, zamřížovaná okna níže položených bytů, nevyvolávají nic jiného než tíseň. Fasády a okolí se proměňují i jinak, výklenky a předzahrádky rychle vzaly zasvé, vše se systematicky zazdívá, mizejí i místa pro ozdobnou zeleň, prostor, který by mohl posloužit jako pohovka, se zabetonuje, oplotí, a pokud nelze jinak, instalují se v něm nejrůznější artefakty, ostré či oblé, někdy hranaté předměty i nádržky s vodou; hodí se vše, co brání divokému táboření. Někdy, jak vidíme, to ovšem nepomáhá; matrace, deky přilepené ke vstupním dveřím… Pak je na řadě protection civile, služba, která na požádání uvolní vstup do domu, případně i do bytu, pokud se běžencům vynalézavě podaří překonat vstupní kódy a dostat se na schodiště; pracovníci civilní ochrany nemají lehkou práci! Můžete je přivolat kdykoliv, telefonní číslo bývá vyvěšené u výtahů. Aby se obyvatelé alespoň trošku vyznali v tom, co se kolem děje, je v každém domě vyvěšená mapka s vyznačenými ulicemi, kde, kdo a odkud táboří, například Paříž přetínající avenue de Flandres obývají uprchlíci ze Súdánu atd. atp. Dispozice se však průběžně rychle mění.
Děti-ulice
Poblíž rušných ulic a bulvárů diskrétně parkují vozy záchranné služby, všimne si jich jen pozorný chodec. Zato po zuby ozbrojené vojenské hlídky kolem Louvru a podobně významných budov, včetně židovských škol a kulturních center, přehlédnout nelze. Na rue du Temple v historické čtvrti Marais, a zvláště u Seiny vyrostly jak houby po dešti stanové tábory, kdo v nich žije, nikdo neví, záhadou jsou i dospělí, jejichž bébés vždy nehnutě leží na chodníku pod špinavými dekami, jsou to jejich skuteční rodiče? Neví nikdo. Počet enfants des rues závratně vzrostl, stejně jako dětí nezvěstných. Kontrola je problematická, přečasto nemožná… Kolemjdoucí ta tvrdě spící mimina jen lhostejně míjejí, překračují. Francouzské zákony sice přísně zakazují, aby nezletilí žili na ulicích, zákon o azylu ukládá dokonce povinnost poskytnout žadateli o azyl střechu nad hlavou a lůžko, ale policie i sociální úředníci jsou bezradní. Kam s takovým davem, stěží lze rozeznat, kdo je uprchlík ze Sýrie, kdo je rumunský Rom, kdo pařížský bezdomovec; nikdo nemá doklady, nezná jazyk. Mnozí z nich ani nechápou, že mají požádat o azyl, nevědí, kde a jak…; policie, dobrovolníci a charita na všechno nestačí. V této změti zoufalství a zmatku je těžké se orientovat, natož určit, kdo uprchl před hrozícím nebezpečím a kdo si chce jen polepšit na úkor štědrého sociálního systému – a o dalších raději nemluvě… Někdy nařídí radnice, aby se tábořiště zlikvidovalo, uprchlíci se utáboří jinde a pak se zase vrátí – je to uzavřený kruh a perpetum mobile. Veškeré poradenství selhává, zůstává jen soupe populaire, polévka dvakrát denně, kolem jedenadvacáté hodiny obyčejně přijíždí charita a rozdává hygienické pomůcky, oblečení a deky.
La Bulle a Bastion
Pařížská radnice v čele s primátorkou Anne Hidalgo dělá, co může. Město ve spolupráci s charitativní organizací EMMAUS uvedlo v 18. okrsku do provozu La Bulle, provizorní nápadně žlutobílou stavbu připomínající nafukovací bublinu; denně od 8 do 20 hodin poskytuje pomoc stovkám příchozích na dobu pěti až deseti dnů, měsíčně ubytovává až 1 500 lidí (sprcha, umyvadlo, postel, topení, lékařské ošetření); cena projektu přišla na 6 milionů eur, město poskytlo 1 a půl a zbytek doplatila vláda. V Bobigny vzniklo na rozloze asi 400 metrů čtverečních zařízení pro nezletilé migranty, časopis La Croix z 15. září minulého roku uvedl, že ze 4 tisíc těchto migrantů v roce 2012 se počet v roce 2016 zvýšil na 16 tisíc. Stavba přišla na 19 milionů eur. Nic však nestačí. A Le Journal du dimanche z 3. prosince i Le Monde z 8. prosince minulého roku psaly, že na pařížské radnici padl návrh, aby se zabrala parkoviště, parcely v Neuilly-sur-Seine a sportovní kluby ve vlastnictví města, aby se zabraly opuštěné nevyužívané objekty v soukromém vlastnictví a přebudovaly se na ubytovny pro uprchlíky. Zatímco nedaleko La Porte de Bercy ve 12. pařížském okrsku vyrostla v rekordně krátké době stavba pojmenovaná Bastion, jednoduchá montovaná konstrukce vznikla ve spolupráci s českou firmou (Le Monde neuvádí její jméno), která za velice výhodných podmínek dodala stavební díly. Bastion poskytuje 308 míst d´urgence a projekt stál rovněž kolem šesti milionů eur, část poskytlo město, včetně stavební parcely, a vláda doplatila. Narychlo spíchnuté stavby zvláštním způsobem mění tvář města, nemluvě o ochranném skleněném štítu, který zanedlouho čeká Eiffelku…
Obchod s drogami
Podle deníku Le Monde z 8. prosince má Paříž 10 tisíc ubytovacích míst. A tentýž Le Monde ještě dodává: denně nejméně 500 dětí spí na ulicích. Místa nestačí, plně obsazená je i většina levných pařížských hotelů; denně přicházejí od Gare du Nord, Severního nádraží a La Chapelle další stovky uprchlíků, na příměstské lince metra číslo 12 se obchoduje s drogami, a Macron chce všude další ubytovny… (Le Monde z 27. srpna 2017). Jen pro upřesnění: linka číslo 12 spojuje Paříž s Aubervillier a dalšími příměstskými čtvrtěmi, odjakživa problematickými. Macron může klidně volat po čemkoliv, stejně jako další mocní tohoto světa, ti totiž bydlí v luxusních čtvrtích na pravém břehu Seiny nebo v Beaux quartiers, jako jsou Neuilly, Auteuil a Passy, jejich domovy chrání už na úpatí ulice bezpečnostní závory, kamerové systémy, alarmy všeho druhu, kolem jejich bydliště nepřetržitě hlídkuje ozbrojená ochranka, nikdo nebydlí u canal Saint-Martin, ani v La Chapelle, a pověstnou linkou číslo 12 už teprve nejezdí; žádný z nich se nemusí obracet na protection civile, aby se dostal domů, jako se to opakovaně přihodilo nejen mně.
A pro úplnost a na závěr jen stručný přehled: V roce 2015 v pařížské redakci Charlie Hebdo zavraždili teroristé 11 osob, téhož roku na pařížském předměstí Montrouge přišel o život 1 policista, krátce nato byl další policista zavražděn na boulevardu Richard Lenoir, a vzápětí nato v židovské čtvrti Marais v Hyper-Cacher byly k smrti ubodány 4 osoby. V dubnu téhož roku alžírský student Ahmed Ghlam zavraždil 1 ženu, útok, který připravoval na kostel ve Villejuif na jihu Paříže, byl naštěstí zmařen. V listopadu došlo k atentátu na Stade de France, o život přišel jeden člověk a minimálně deset osob bylo zraněných. A teroristický útok v café-restaurant v desátém pařížském okrsku si ve stejném roce vyžádal 39 obětí a 32 zraněných, útok v Bataclanu měl dokonce 90 obětí na životech a bezpočet zraněných. V roce 2017 na bulváru Champs-Elysées byl opět zavražděn 1 policista. Ve stejném roce 30. září zmařila policie chystaný útok v pařížské rue Chanez číslo 31, kde byly k odpálení připravené 4 plynové bomby a 40 litrů hořlavé látky. A o atentátech v Toulouse a Montaubanu (7 zavražděných, 2012), v kostele Saint-Étienne-du-Rouvray u Rouenu (1 zavražděný, 2016), Nice (86 zavražděných, 2016), Magnanville v Yveline (1 zavražděný, 2016) a v Marseille (2 ubodané dívky, 2017) raději až jindy…
P. S.: Pachatelé těch hrůzných činů jsou mladí muži většinou už s francouzskou státní příslušností, mnozí dosáhli přinejmenším středoškolského vzdělání a pocházejí z rodin druhé a třetí generace, která přišla do Francie z muslimských zemí, rodiny patří převážně k dobře asimilovaným.
Ladislava Chateau
Autorka je spisovatelka žijící střídavě v Paříži a v Praze.
http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/25912-pravo-povinnost-andstojnost