PROPAGANDA V POPKULTÚRE
O knihe Oty Jurnečky Propaganda v popkultúre. Dnes je pravdepodobne len málo tých, ktorí by pri sledovaní nejakého filmu alebo seriálu nezaznamenali fakt, že sú podrobovaní indoktrinácii prostredníctvom propagandy. Napriek tomu sa zdá, že väčšina túto propagandu vníma len v jej najkrikľavejšej forme. Ak má subtílnejšiu podobu, nevidí ju.
Svět se neustále mění. Přirozené proměny klimatu, růst populace, migrace, industrializace, elektrifikace, přesun z venkova do měst, digitalizace a s tím vším související nárůst komplexity společnosti. Každá změna je doprovázena vznikem nových tříd, nových elit, které se hlásí o své místo na slunci a žádají přerozdělení zdrojů. To vše vyžaduje změny ve struktuře společnosti i ve způsobu její organizace a řízení. Jsou-li změny opravdu veliké, je nutná kompletní změna paradigmatu. Jenomže člověk je ve své podstatě tvor konzervativní. Na stávající stav se již adaptoval, cítí se v něm bezpečně a netouží po změnách. Proto je potřeba ho trochu postrčit. Přesvědčit ho, že změny jsou i v jeho zájmu. Tomu slouží propaganda.
Kniha uvádí příklady z historie, kdy propaganda takové epochální změně posloužila i metody, kterými tak činila. Řízený přechod z pohanství na křesťanství je jedním z nich, avšak uvedený postup platí v podstatě pro každou zásadní společenskou změnu:
Představení nové nauky prostřednictvím učenců a misionářů – (dnes vědců, filantropů)
Její zpopularizování (mýty a legendy) – (dnes by to byly filmy a seriály)
Zesměšňování, marginalizace, případně ostrakizace těch, kteří novou nauku odmítají – (stále stejné)
Cenzura staré nauky, pokus o její vymazání z historie, přepisování dějin – (stále stejné)
Autor propagandu nechápe pouze jako negativní jev. Vidí ji jako nástroj, který nemusí jen zlovolně manipulovat, ale může rovněž sloužit obecnému blahu. Jako v případě předávání pozitivních hodnot a modelů chování napříč generacemi. Jejich propagování je předpokladem udržení identity, civilizovanosti a vlastně i kultury samotné. Dalším využitím propagandy, které nelze vnímat jen negativně, může být vybuzení lidu k obraně tváří v tvář hrozbě, nebo budovatelské úsilí po skončení válečného konfliktu. Takové typy propagandy jsou ve své podstatě pro-sociální, slouží přežití společenství.
Opakem je propaganda, která je pro celek ve svém důsledku destruktivní. Slouží pouze partikulárním zájmům určité skupiny, například těm, kteří sledují mocenský či finanční zisk. Ten mohou spatřovat v přechodu na novou technologii, nebo na nové zdroje energie. Mohou usilovat o přechod na jinou rezervní měnu, hýbat cenou ropy nahoru i dolů, podle svých momentálních zájmů. Jednou mohou profitovat z odstranění překážek obchodu, a tehdy usilovat o rušení hranic a vytváření velkých obchodních uskupení, jindy zjistí, že jim větší zisk kane z protekcionismu a tak staví hranice. Svět je pro ně jen hrací deska, kdykoli s ní zatřesou a o figury se nestarají. Ty mají roli objektu nikoli subjektu. Jediné co se po nich chce, je kooperace.
Ať už jde o moudré vládce, kteří postřehli, že společnost ztratila „drive“ a potřebuje změnu, nebo o psychopaty, kteří pro svůj zisk bez mrknutí oka uvrhnou celé národy do válek, jsou tito lidé v knize označeni jako primární (vědomí) propagandisté. Znají cíl, kterého se snaží dosáhnout, vědí, kdo z něj bude mít prospěch a kdo na něj doplatí. Jako sekundární (nevědomí) propagandisté jsou pak označeni ti, kteří prosazují zájmy primárních. Věří v prospěšnost konečného cíle, nebo se prostě jen nechali koupit a tak pilně pracují.
Představme si například probíhající migraci do Evropy. Ten, kdo by toužil sjednotit Evropu v jeden superstát, ale v cestě mu stály národy po unifikaci netoužící, se svojí unikátní kulturou a jazykem, ten by mohl migraci chápat jako způsob, jak takové národy rozředit do míry, kdy se slijí v jedno a jejich identita již nebude sjednocení klást překážky. Pro ty, kteří takový stav považují za žádoucí, je to legitimní cíl, zbývá odstranit poslední překážku – odpor lidí. Přesvědčit je. To je úkol pro tu hrstku již přesvědčených idealistů (případně koupených oportunistů), kteří mají zpracovat většinu a přimět ji, aby se na realizaci podílela, nebo alespoň nepřekážela. Potřebné propagandistické know-how mají k dispozici. Autor tyto metody popisuje v těchto kapitolách:
Náš svět je nejlepší z možných světů
(propagandista vykresluje své společenské zřízení jako jediné, nejlepší a univerzální)
Nabídka konzumu
(superioritu svého zřízení dokazuje materiálním dostatkem. Zároveň doslova zacpává ústa případným kverulantům)
Popkultura
(využívá charismatické postavy pro šíření svého narativu)
Za humny je drak
(vykresluje společenské zřízení konkurenta jako nefunkční a nemravné)
Dehumanizace nepřítele
(v případě konfliktu nestačí kritizovat konkurentovo zřízení, je třeba ho vykreslit jako ne-člověka, který zaslouží smrt)
Cenzura
(adresáta propagandy je potřeba udržet mimo dosah konkurentovy propagandy)
Název knihy napovídá, že z uvedených metod je v ní největší důraz kladen na fenomén popkultury. Ta je zároveň médiem, kterým jsou předávána i sdělení ostatních bodů. Hudební skupina svými texty propaguje naše nové nadřazené hodnoty, film zobrazí konkurenční národ v temných odstínech. Posluchač a divák to absorbuje a díky excentrické osobnosti umělce se často dokonce považuje za rebela, přestože se ve skutečnosti stává uvědomělým občanem a hlásnou troubou režimu.
V samotném závěru nalezneme konstatování, že v bezpečí není ani ten, kdo manipulaci rozpoznat dokáže a propagandou se oklamat nenechá. Někteří lidé totiž svoji ztrátu důvěry v autority neunesli a tak se upnuli k informacím „z druhé strany“. K těm jsou pak naopak zcela nekritičtí. Autor řeší jak se této pasti vyvarovat. Nabízí svoji metodu, mentální proces, který mu umožňuje přiznat si, že na některá rozhodnutí nemá vědomosti anebo dostatek informací. A že nemusí nutně ihned zaujmout stanovisko. Může zvážit všechny okolnosti tvrzení a stanovit si míru pravděpodobnosti s jakou mohla událost nastat. To mu umožňuje nebýt ve vleku názorových bublin a mít prostor pro úpravu názoru, pokud získá dodatečná data.
Navzdory prvnímu dojmu, kniha vlastně není proti propagandě. Je proti propagandě, která skrývá skutečný cíl, která klame a zavádí. Naproti tomu pokud někdo propaguje něco, v co věří a otevřeně říká co to je, autor nemá námitek. Vždy by však měl být konečný cíl jasný a člověk by měl mít možnost svobodně se rozhodnout, zda se chce nabízenou cestou vydat. Pokud je cíl zastíraný a lidé jsou klamaní, potom je naším úkolem skutečný cíl odhalovat a umožnit tak lidem rozhodnout se kvalifikovaně a vědomě. To je nejspíš hlavní sdělení této knihy.
Zatímco s dekriminalizací homosexuality většina z nás problém mít nebude, nad tím, co se z tohoto boje vyvinulo, už velké nadšení nepanuje. Rozdílně je vnímáno také zrovnoprávnění žen před zákonem, získání práva volit a být zvolena na straně jedné a kvóty na zastoupení ve vedení firem či politických stran na straně druhé. Jsem si vědom, že jsem obětí určitého „biasu“, daného tím, s kým se stýkám a mluvím, přesto tvrdím, že tato dvě stadia boje za práva „menšin“ jsou vnímána výrazně odlišně.
Něco podobného můžeme pozorovat, pokud hovoříme o boji za rasovou spravedlnost. Zrušení segregace, umožnění barevným účastnit se veškerého společenského dění za stejných podmínek, jaké mají bílí, to je cíl proti kterému málokdo protestuje. „Buďte barvoslepí,“ nabádal nás Martin Luther King. Přesto jeho následovníci nežádají rovná práva, ale zvláštní práva. Požadují reparace a tvrdí, že nic jako rasismus proti bílým neexistuje a nemůže existovat, neboť pojem předefinovali tak, že rasismus je prostě jen to, co pochází od bělocha. Běloch je rasista už tím, že je, tak to učí Kritická rasová teorie, která dnes tvoří osnovy amerických veřejných škol. Docela posun od prvního a pochopitelného volání po rovných právech. O ty však již nejde, pokud vůbec někdy šlo. Jde o moc.
Vezměme si třeba takové hnutí Black Lives Matter (BLM). Kdyby některý jeho člen zatoužil udělat v organizaci kariéru a ostatním by kázal o oné „barvosleposti“, k níž v šedesátých letech minulého století vyzýval Martin Luther King, který věřil, že rasismus skončí, až lidé přestanou ostatní posuzovat podle barvy kůže, nejspíš by neuspěl. Pravděpodobně by byl ostatními vnímán jako konzervativní reakcionář, zamrzlý ve starých časech. Pokud by v hnutí chtěl zazářit, musel by vynést daleko silnější kartu. Šermovat s „White Guilt“ (bělošská vina), požadovat kvóty na zastoupení, různá zvýhodnění založená na příslušnosti k menšině souhrnně nazývané „People of color“, čili dělat pravý opak toho, o čem mluvil reverend King. Nesměl by být „barvoslepý“, musel by o své barvě naopak neustále mluvit a upozorňovat na ni! Ale i tak by dnes patřil mezi umírněné. Aby měl opravdu šanci probojovat se až na vrchol hnutí nebo v něm alespoň být brán vážně, musel by ještě přidat plyn. Iniciovat odstranění soch všech velikánů, hudebních skladatelů, vědců a literátů, kteří se provinili tím, že jsou viditelnou upomínkou působení „bílého muže“ při tvorbě moderního světa. Pokud by ani tato míra radikalismu nestačila k postupu v aktivistické hierarchii, stále je tu ještě prostor. Například zákaz rasistické matematiky nebo, stále oblíbenější odškodnění od potomků hypotetických otrokářů.
Takhle nějak si představuji konkrétní průběh procesů, které nakonec původně dobrou a bohulibou myšlenku, za kterou stálo za to bojovat, promění v karikaturu sebe sama a škodlivou věc. Na téma se přisají v podstatě nemocní lidé, ať už ti, co zažili nějakou formu diskriminace a ústrků, takže angažovanost v oblasti je pro ně v podstatě jakási auto-terapie, nebo pijavice, čistí sociopaté, kteří citlivá témata mistrně využívají jako svůj osobní výtah k moci. A protože je jim z povahy jejich poruchy lhostejné, jaké společenské dopady jejich působení má, nemají absolutně žádné hranice ani zábrany. Pokud doba dozraje, klidně se budou snažit odtabuizovat incest, pedofilii nebo kanibalismus. Otevřou nová Overtonova okna a ti sugestibilní jim pak ochotně vytvoří armádu propagátorů, kteří ukřičí mlčící většinu, které se novinka sice nebude zamlouvat, ale nebude mít povahu, odvahu, čas nebo chuť se angažovat.
Ženská práva, práva etnických menšin, práva sexuálních menšin. Na počátku stál vždy rozumný a pochopitelný požadavek. Avšak lidská povaha nedovolí konstatovat, že: „cíle bylo dosaženo, děkujeme, teď když už můžeme, tak se budeme snažit přispět ke společnému dílu.“ Ne, určité vlastnosti, bohužel dostatečně zastoupené v populaci, přivedou do středu dění takové typy, které začnou problém hrotit. Svůj neklid a nespokojenost přenesou na společnost, které vsugerují, že to ona je neklidná a nespokojená. A že klid nalezne teprve, až dosáhne další změny. Říkají tomu pokrok, ale je to honba za vlastním ocasem. Nikdy ho nechytí a nikdy nebudou uspokojeni, ať už dosáhnou čehokoli.
https://deliandiver.org/propaganda-v-popkulture-aneb-jak-se-ubranit-liberasticke-propagande/