VEĽMOCENSKÍ GLADIÁTORI

Profesor mezinárodních vztahů na Princeton University a člen Hoowerova ústavu při Stanford University Stephen Kotkin ve svém textu pro Foreign Affairs (ročník 97, č. 4/2018) – i dnes se hraje ta stará hra, pouze se v ní mění hráči. Podle Kotkinova názoru je to i dnes velmocenská politika a mezinárodní rivalita, co bude určovat budoucí dění. Konkrétně to bude znamenat, že situaci v tomto století nejvíc ovlivní to, jak USA a Čína zvládnou svoje zdroje moci a vzájemné vztahy.

Vzestup Číny a USA

USA nechaly Čínu posílit podobně jako Velká Británie v 19. století dovolila vzestup Německa. Čína bude mít brzy ekonomiku, která bude podstatně větší než ta americká, upozorňuje Kotkin. Čína se zatím nedemokratizovala a ani v dohledné době k tomu nedojde, protože čínské instituce dokázaly smíchat meritokracii s korupcí, kompetenci s inkompetencí a přesto nějakým způsobem směřovat zemi kupředu.

Mezitím ovšem došlo k tomu, že USA a rozvinuté demokracie se ocitají ve stavu dysfunkce, která je problémem pro jejich budoucí moc. Jednou z příčin je přehlížení negativních projevů globalizace ze strany elit, což vytvořilo prostor, který mohou využít demagogové. Velká recese v roce 2008 podle Kotkina ukončila první stádium globalizace. Systém přežil, ale vynikly četné protiklady, které vnitřně obsahuje. Během následujícího desetiletí rostla proti-establishmentová hnutí jako houby po dešti.

Dnešní soutěž mezi Spojenými státy a Čínou je starým příběhem s novou příchutí. Až do 19. století byla Čína největší ekonomikou světa, pak začal její dlouhý úpadek. Ten se časově sešel se vzestupem Spojených států a jejich cestou ke světové nadvládě. Nestalo by se tak, kdyby nebyla Čína oslabena svými vlastními problémy. Ovšem Čína by se neobnovila, kdyby nebylo USA s jejich nabídkou bezpečnosti a otevřených trhů. Obě tyto země se dnes navzájem konfrontují jako souputníci (peers).

Kotkin je toho názoru, že k pochopení světa zítřka, je potřeba se podívat na svět včerejška. V 70. letech 20. století byly USA a jejich spojenci bohatí, ale stagnující. SSSR dosáhl vojenské parity s USA a pokračoval ve zbrojení. Čína byla oslabena vnitřními konflikty a chudobou. Indie byla chudší než Čína, v Brazílii vládla vojenská junta a její ekonomie byla větší než indická. Jižní Afrika byla rozdělená mezi dva světy v režimu institucionalizovaného rasismu.

Po čtyřiceti letech vidíme, že SSSR se rozpadnul a jeho nástupnické státy jsou kapitalistické. Čína je sice komunistická, ale tržně se reformovala a má dnes druhou největší ekonomiku. Indie je na šestém místě ve velikosti hospodářství, Brazílie se demokratizovala a je na osmém místě a Jižní Afrika překonala apartheid. Kotkin je toho názoru, že směřování těchto změn nebylo náhodné. Byl to výsledek snažení USA a jejich spojenců o vytvoření otevřeného obchodu a o globalizaci ve smyslu integrace. Jednalo se o úspěch, na který ale jeho tvůrci nebyli fakticky připraveni.

Dopady globalizace

Globalizace je zdrojem ekonomické efektivity, obohacuje dynamická urbánní centra v bohatších zemích a také v globální rovině zmenšuje nerovnosti. Ale současně vede k nárůstu domácích nerovností ve smyslu příležitostí a pocitu politické zrady uvnitř bohatých zemí. Západní elity se ale soustředily na sklizeň toho pozitivního z globalizace, nikoliv na ztráty, takže došlo k politickým rozdělením.

Jen málokdo se zajímal o víc než jenom o ekonomickou stránku globalizace. Ta měla přinést integraci a stejnost. Jen pár hlasů, například Samuel Huntington, upozorňovalo, že kultura je mnohem silnější faktor a že integrace spíše zdůrazňuje rozdíly, než že by je rozpouštěla. Toho hned využili političtí outsideři. Západní elity se díky ideologii globalismu staly zranitelnými vůči masové politické výzvě, kterou Kotkin charakterizuje jako většinový nacionalismus.

Geopolitický obrázek dneška se moc neodlišuje od toho v sedmdesátých nebo i dvacátých letech minulého století, míní Kotkin dále. Rusko je nadále významnou zemí Eurasie, Německo v jádru Evropy, USA jsou dost silné na to, aby mohly dále vést (i když se k tomu teď nemají), Brazílie a Jižní Afrika dominují svým regionům. Nejvýznamnějším dnešním rozdílem je ale vyřazení Japonska Čínou v oblasti asijské rovnováhy moci.

Čína se bez pochyby dostala na novou pozici. Nestalo by se to ale bez toho, že by Spojené státy jako liberální hegemon neposkytly nejen Číně otevřený obchod a také bezpečnost. USA se přitom nesnažily o prosazení své moci prostřednictvím kolonizace cizích území, ale prostřednictvím spojenectví, mnohostranných organizací a volného obchodu. Důvodem však byl spíš osvícený vlastní zájem než altruismus.

Kotkin dále tvrdí, že poválečné uspořádání je mnohem lepší vnímat jako mechanismus organizování a rozšiřování sféry vlivu USA, než mluvit o liberálním mezinárodním pořádku. Globální prosazování liberální demokracie, právního státu či amerických hodnot souviselo podle autora s mocí Spojených států a silou jejich příkladu. Dnes se moc USA zmenšila a globální značka USA je v problémech, což znamená, že na povrch vyplula zranitelnost systému i image USA.

USA versus Čína. Obejdou se bez války?

Otázkou nyní je, zda obě velmoci – USA a Čína – budou schopny svoji soutěž uřídit bez války. Pokud ne, mohl by být podle Kotkina jablkem sváru Tchaj-wan, který ekonomicky prosperuje a je považován za území ČLR. Právě čínská armáda má dost sil na to, aby mohla ostrov obsadit.

Takový radikální krok se ale jeví jako nepříliš reálný s ohledem na to, že pokračující čínský úspěch doma je závislý na vnější stabilitě. Jenže podle průzkumů veřejného mínění roste na Tchaj-wanu pocit vlastní identity, odlišné od té čínské, což z hlediska Pekingu není žádaný výsledek integrace ostrova do globalizované ekonomiky. Jakou cestou tedy půjde Čína?

Rusko v poslední dekádě oproti očekáváním přečkalo propad cen ropy i ekonomické sankce. Jak píše Kotkin, Putinův režim může být gangsterskou kleptokracií, ale to neznamená, že v klíčových oblastech nedokáže nebo nemůže praktikovat politiku dobrého vládnutí.

Podobně je to s Čínou, které vládne autoritářský režim, i ten se ukázal jako schopnější, než si mnozí představovali. Čínské elity dokázaly zvládnout rozvoj země s rychlostí, která nemá obdoby. Proto se také mnozí začali ptát, zda právě Čína bude vládnout světu. Ovšem to se Číně předpovídalo už kolem roku 1800 a místo toho následoval její úpadek. Jenže co když se tyto předpoklady jen o dvě století zpozdily?

Čína v poslední době skutečně směřuje nahoru, ale to se může také rychle změnit, míní Kotkin. Důvodem je i nepříliš stabilní podstata autoritářství.

Kroky směrem k centralizaci moci, které nyní podniká Si Ťin-pching, jsou spojeny také s uvědoměním si, jak závažné výzvy před Čínou stojí. Přirozenou reakcí autoritářských režimů na krize je přitažení šroubů, které, přestože ne dlouhodobě, umožňuje lepší manipulaci událostmi a někdy i krátkodobé úspěchy.

V daný moment, konstatuje Kotkin, Čína projektuje svoji moc všemi směry ve smyslu zeměpisném. Portfolio její měkké síly roste spolu s tou tvrdou. Například Austrálie, přestože robustní liberální demokracie s velkou sociální solidaritou, se v posledních letech stává prostorem čínské expanze a pokusů o finlandizaci 21. století. K podobným krokům dochází také v Evropě a v případě vybudování Velké Eurasie by byla celá oblast zaměřena na Peking.

Díky Spojeným státům má Čína prostor pro svou politiku, ale jsou to Spojené státy, kdo je nejsilnější velmocí na světě. A navíc, nepůjde jen o bilaterální hru. Ano, Británie umožnila vzestup Německa a potom se s ním musela dvakrát utkat. Ale také tím byl umožněn vzestup USA.

Podobně nyní Spojené státy umožnily nárůst moci Číny, současně ale také umožnily vzestup Evropy, Japonska, Indie, Brazílie a mnoha dalších. A tito aktéři by podle Kotkina přese všechno dali přednost pokračování dnešního uspořádání před dominancí Číny?

Dějiny nás překvapí

Problémem dneška, míní Kotkin, je otázka, zda může čínská sféra vlivu existovat v rámcích amerického mezinárodního pořádku. Loď čínské sféry vlivu už vyplula z přístavu, Čína silně expanduje a bude pokračovat. Její vzestup znamená i to, že se stává tvůrcem pravidel. Otázkou tedy je, zda Čína bude postupovat tvrdě vůči menším zemím a zda USA budou ochotny globální lídrovství sdílet, protože musejí.

Jsou závazky hegemona vzájemně závislé, takže pokud je naruší jeden, podlomí ostatní? Je možné, aby spojenectví a garance byly na jednom místě přerušeny, ale jinde zůstaly silné? Jinak řečeno, je odstoupení z pozic možné, aniž by znamenalo stažení se? Omezení hyperaktivní americké hegemonie a uměřenější prosazování globálních zájmů Spojených států by bylo mnohými uvítáno. Jenže příklady poklidného, mírového odstoupení z velmocenské pozice jsou velmi řídké.

Dějiny nám o budoucnosti nemohou říct nic víc než to, že nás překvapí, uzavírá Kotkin. Aby se dnešní velmocenští gladiátoři na sebe nevrhli, jsou potřeba čtyři věci. Západní politici budou muset najít způsoby, jak by většina lidí mohla mít z otevřeného a integrovaného světa prospěch. Čínští politici musejí zajistit, aby jejich země pokračovala ve svém vzestupu mírově a prostřednictvím kompromisů. USA budou muset najít rovnováhu mezi zastrašováním a jistotou vůči Číně a postavit se na nohy doma. A nakonec se bude muset o Tchaj-wan postarat nějaký typ zázraku…

http://casopisargument.cz/2018/08/28/stale-se-hraje-stara-velmocenska-hra-jen-s-novymi-hraci/