ENP – EURÓPSKA NOVÁ PRAVICA
V roce 1990, kdy myšlenkový směr známý jako „Evropská Nová pravice“ (ENP) oslavil své 21. narozeniny, vydal můj chorvatský přítel Tomislav Sunić první anglickou edici své knihy o Nové pravici. Původně ji napsal jako doktorskou dizertaci, již o dva roky dříve obhájil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře.
Dám vám příklad: ENP v ideové sféře vytrvale cílí na liberalismus jako na jednoho ze svých úhlavních nepřátel. Obsah pojmu „liberál“ se však v západní Evropě a ve Spojených státech zásadně liší.
V Americe je „liberálem“ člověk nalevo od politického středu a zastánce státního přerozdělování. V oblasti sociálních pravidel a morálky bývá velmi libertinský a obvykle patří k halasným zastáncům ideologie lidských práv. Ve Francii těmto lidem říkáme „progresivci“.
Oproti tomu v Evropě se za liberály označují v prvé řadě stoupenci individualismu a volného trhu, odpůrci rozbujelého státu a také příznivci Ameriky. Pokud by měl Francouz jmenovat známého liberálního politika, jistě by bez váhání uvedl Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherovou. Čemu tak my říkáme „liberální“, do značné míry odpovídá americké definici „konzervatismu“ – tedy opaku „liberála“!
A konečně – kritika USA a globální amerikanizace coby důsledku postupného rozšiřování americké hegemonie, jenž patří k hlavním tématům ENP, jen stěží může oslovit větší počet Američanů, kteří svou zemi považují za zemi „zaslíbenou“, uskutečnění nejlepší možné společnosti a tím pádem i model vhodný a hodný vývozu do celého světa. Jistě není náhodou, že jen hrstka textů autorů Nové pravice se dočkala překladu do angličtiny, přestože jsou jinak dostupné v 15 jazycích. ENP coby ozvěna ducha „staré Evropy“ (nebo „zbytku světa“, který Američané nikdy plně nepochopí – pokud neprojde úplnou amerikanizací), tak pro drtivou většinu Američanů zůstává terra incognita.
Přesto však cítím potřebu zdůraznit, že Nová pravice nikdy nevystupovala nepřátelsky vůči demokracii ani rovnosti. Jistě, kriticky se zaobírala rovnostářstvím i limity liberální demokracie – to ovšem není totéž.
Mezi rovností a rovnostářstvím je podobný rozdíl jako mezi svobodou a liberalismem nebo univerzálním a univerzalismem, nebo prospěchem společenství a komunismem. Rovnostářství se snaží nastolit rovnost tam, kde nemá co dělat, protože odporuje skutečnosti – jak vidíme třeba z myšlenky, že všichni lidé jsou stejně schopní a nadaní. Především však rovnostářství chápe rovnost jako „stejnost“, tedy opak rozmanitosti. Opakem rovnosti však není rozmanitost, ale nerovnost. Rovnost mužů a žen tak například nijak nesmazává skutečnost rozdílů mezi oběma pohlavími a stejně tak ani rovná politická práva v demokracii nezakládají identičnost všech občanů ani jejich talentu. Znamená prostě jen to, že požívají stejných politických práv, protože jsou svou příslušností k témuž politickému společenství všichni rovným dílem občany.
Nová pravice se vždy jasně vymezovala proti tomu, co nazývám „ideologií stejnosti“, tedy univerzalistické ideologii, jež se ve svých náboženských i sekulárních formách snaží zredukovat rozmanitost světa – tj. bohatství kultur, hodnotových systémů a způsoby života – do jediného uniformního modelu. Implementace této ideologie vede k obrušování a zániku odlišností. Přestože se zaklíná univerzalismem, je tato ideologie v jádru etnocentrická, a tak stále více slouží jako ospravedlnění všech forem imperialismu. V minulosti ji šířili misionáři ve snaze obrátit celou planetu k jednomu a jedinému Bohu a později v podobném duchu kolonisté, kteří zase chtěli ve jménu „chodu dějin“ a kultu „pokroku“ vnutit svůj způsob života „domorodým národům“. Dnes pak jménem kapitalistického systému redukuje ideologie stejnosti veškerý smysl na tržní ceny a mění tak svět na jedno obří, homogenní tržiště, kde lidem, jejichž úloha se smrskla na producenty a konzumenty – aby se brzy i oni sami stali komoditou – nezbývá než přijmout mentalitu Homo economicus. Jelikož usiluje o likvidaci rozmanitosti, jediného opravdového bohatství lidstva, stává se vlastně ideologie stejnosti sama karikaturou rovnosti, když vytváří ty nejnesnesitelnější nerovnosti. Rovnost je něco úplně jiného a v případě nutnosti je vždy třeba bránit ji.
Co se demokracie týče, Nová pravice nikdy nefandila despotismu nebo diktatuře, tím méně pak totalitářství. Demokracie a její základní stavební kámen – tedy rovnost politických práv – možná není tím nejlepším režimem, nejlépe se však vypořádává s nároky naší doby. Nejprve však musíme pochopit její přesný význam.
Demokracie je takový režim, v němž suverenita spočívá v lidu. Aby byl skutečným suverénem, musí být lid schopen svobodně se projevit a ti, které označí za své zástupce, musí jednat v souladu s jeho přáními. Proto je jedinou skutečnou demokracií demokracie s aktivní účastí (participační), tj. taková, která umožňuje lidu vykonávat svou suverenitu co možná nejčastěji, a ne jenom ve volbách. V tomto ohledu je všeobecné hlasovací právo pouhým technickým nástrojem k určení míry souhlasu či svolení mezi vládnoucími a ovládanými.
ENP založili koncem 60. let mladí lidé povětšinou se zkušenostmi s militantní politikou z doby svého dospívání, takže si byli vědomi jejích nedostatků a limitů. S cílem vybudovat základy politické filozofie a pojetí nového světa chtěli do jisté míry začít od nuly a odstřihnout se od vábničky bezprostřední politické akce. Velice záhy si také uvědomili, jak zastaralé a zjednodušující je dělení na levici a pravici. Chápali, že žádná společnost se neobejde bez impulzu zachovávat i měnit. Byli ochotni a připravení kriticky prozkoumat tradici, a tak určit její živé a smysluplné jádro a současně se postavit zásadním problémům své doby ze skutečně revoluční perspektivy. I tím lze jistě vysvětlit eminentní zájem o „konzervativní revoluci“ ve Výmarském Německu. Obecně řečeno tedy zavrhli falešné alternativy a řídili se spíše logikou „jak, tak“ než „buď, anebo“. Nesnažili se tvrdit: „nestojíme ani na pravici, ani na levici“ – což nic neznamená, ale rozhodli se být obojí: „na pravici i na levici“. Dali jasně najevo své odhodlání zabývat se myšlenkami, které považovali za nejlepší, bez ohledu na nálepku, jíž si tyto ideje v obecném povědomí získaly. Neviděli tak „levicové myšlenky“ a „pravicové myšlenky“ ale jen myšlenky pravdivé a nepravdivé.
Proměny posledních desetiletí tento postoj jednoznačně ospravedlnily. Levo-pravé dělení zrození spolu s modernitou s ní dnes také postupně zaniká. To samozřejmě neznamená, že v minulosti označení „levice“ a „pravice“ nic neznamenaly. Jednalo se však vždy o pojmy ne zcela jednoznačné, jelikož neexistuje nic jako „absolutní“ levice nebo pravice, ale spíše široká paleta různých „levicí“ a „pravicí“. Spektrum je to natolik široké, že některé z levic a pravic si dokonce jsou vzájemně blíže než ostatním pravicím a levicím. Proto se také některá témata jako regionalismus, ekologie, federalismus, progresivismus atd. v průběhu času přesunula z pravice na levici nebo naopak.
Progresivismus, abychom zmínili jedno téma za všechny, přešel do „pravicového“ tábora do té míry, že se jeho nejnadšenějšími stoupenci stali evropští liberálové a američtí konzervativci, zatímco velké části „levice“ k němu zaujímají poměrně silně kritický postoj v rámci svého boje proti industrialismu a obrany přirozených ekosystémů.
Označení pravice a levice tedy dnes pozbyly smyslu a přežívají tak už jen v prostředí parlamentní politiky; na kolbišti idejí se však přežily. Nezapomínejme ani na další významnou skutečnost: všechny zásadní události posledních desetiletí pravo-levé dělení nijak neoživily – naopak odhalily nové dělicí linie, podle nichž si lze politický a ideologický terén kompletně překreslit: dvě války v Zálivu, Evropská unie či války na Balkáně rozbily tradiční pravolevou dualitu a v plné nahotě ukázaly její zastaralost.
Právě proto jsou na úsvitu 21. století myšlenky ENP současnější než kdy jindy. Proč? Protože svět vzešlý z 2. světové války je u konce. S pádem Berlínské zdi, rozpadem sovětského systému a postupem globalizace jsme svědky konce nejen 20. století, ale také většího dějinného cyklu modernity. Vstoupili jsme do věku postmoderny, věku proudů a protiproudů, společenství a sítí, velkých civilizačních konstelací a kontinentálního myšlení.
Tato proměna samozřejmě dosud není dovršena. Žijeme v přechodném období, což s sebou vždy nese četné nejistoty a počátky nových syntéz. Dalo by se mluvit o Zwischenzeit, interregnu. V takovém čase je pak více než kdy jindy zcela nezbytné povědomí o historickém momentu, v němž žijeme. Těžko však můžeme náležitě analyzovat tento moment a všechno nové, co s sebou přináší (a budoucí vývoj, jenž předjímá) odkazy na minulost, zejména zastaralé vztažné body, koncepty a nástroje. Právě proto, že se ENP nikdy nerozpakovala proměnit a obrodit, je schopná vybavit se nezbytnými nástroji pro kritické myšlení uzpůsobenými realitě naší doby.
Nová pravice však nikdy neztratila ze zřetele svůj hlavní vztažný bod: Evropu pojímanou historicky i geopoliticky. Historicky jsou evropské národy – kromě toho, co je odlišuje nebo rozděluje (což ovšem není zanedbatelné) – dědici přinejmenším pět tisíciletí staré společné kulturní matrice. Geopoliticky pak vstupujeme do věku – řečeno s Carlem Schmittem – „velkých prostorů“, v globalizovaném světě se stanou rozhodujícími mocnostmi velké kulturní a civilizační bloky. Abychom tak v éře, kdy jsou národní státy příliš velké, než aby uměly uspokojivě naplnit očekávání svých občanů a současně příliš malé pro řešení globálních výzev dneška, a proto každým dnem slábnou, porozuměli globalizaci, musíme se v prvé řadě naučit myslet v měřítku kontinentů.
Proto ENP vždy upřednostňovala model federální Evropy: plnohodnotný federalismus totiž vidí jako jediné možné řešení, které by přineslo jednotu nezbytnou při rozhodování na nejvyšší úrovni na jedné straně a na té druhé zachovalo úctu k rozmanitosti a autonomii na základní úrovni. Federalismus bez stínu pochyb patří do tradice Říše, ne národního státu. Sjednocená Evropa by skutečně postrádala smysl, pokud by měla být vystavěna na chybném centralizačním modelu, který je vlastní jakobínství a s nímž má Francie dlouhou a trpkou zkušenost. Odtud tedy obhajoba výše zmíněného principu subsidiarity.
Evropská unie však naneštěstí byla a je budována na zásadách zcela protikladných k těm našim. Už od svého zrodu kráčela čelem proti zdravému rozumu, když upřednostnila obchod a ekonomiku před politikou a kulturou. Namísto poctivého postupu od základů je tak stavěna shora, počínaje Evropskou komisí, jež si měla záhy uzurpovat všemocnost, přestože zcela postrádá jakoukoliv demokratickou legitimitu. Uspěchaně se pustila do rozšiřování o země, jež do ní vstoupily výhradně ze zištných důvodů: pro peněžní subvence a možnost přiblížit se USA a NATO, místo aby upevnila své politické struktury. Tímto sama sebe předem odsoudila k impotenci a ochrnulosti. Vznikla bez vůle lidu, kterému se pokusila vnutit návrh ústavy, aniž by si kdy upřímně položila otázku, kdo vlastně je ústavodárným subjektem.
EU navíc nikdy jasně nedeklarovala cíle celého kolosálního podniku. Vytvořit ohromnou zónu volného trhu s nejasně vymezenými hranicemi, která by se stala přívěškem Spojených států – nebo nejprve položit základy opravdové evropské moci, s hranicemi utvářený diktátem geopolitiky, která by stala současně ochráncem kolébky civilizace a pevným pólem pro regulaci procesu globalizace? Jedná se o dvě vzájemně neslučitelná pojetí. Zvolíme-li to první, staneme se americkými vazaly v unipolárním světě, druhá možnost otevírá příležitost k vytvoření multipolárního světa, který si zachová svou rozmanitost. Před touto volbou dnes Evropané stojí: buď se stát tvůrci svého osudu, nebo se podřídit osudu jiných.
Autor: Alain de Benoist
https://toqonline.com/archives/v9n1/TOQv9n1Benoist.pdf
https://deliandiver.org/evropska-nova-pravice-po-40-letech-kniha-proti-demokracii-a-rovnosti-tomislava-sunice/#more-13400669