SLOVO FAŠIZMUS STRÁCA ZMYSEL(PREČO?)
Francouzská akademička, odbornice na současný ruský nacionalismus a moderní ideologie dnešního Ruska, Marlene Laruelle(ová), se v nové knize (vychází 15. března 2021) chystá prověřit tvrzení o Putinově Rusku jako o „fašistickém“ režimu. Obviňování Ruska z fašismu se v posledních letech stalo velmi populární součástí krize vzájemných vztahů mezi západním světem a putinským Ruskem. Úkol, který si Laruelleová stanovila, je pak v podstatě dvojí: ověřit, do jaké míry poměry v současném Rusku odpovídají definici fašismu, a vysvětlit zdroje a důvody pro takové označování současného režimu v Rusku.
Laruelleová vidí nálepku „fašismu“ jako komunikační nástroj propagandy, který určitým způsobem využívá západní strana, a určitým způsobem tak činí i Rusko zvláště ve vztahu k některým zemím střední a východní Evropy (Polsko, Pobaltí, Ukrajina), což značně komplikuje vzájemné vztahy Ruska a jeho západních sousedů. I tady se jedná o výsledek politizace, která zvláště souvisí s rozdílným viděním dějin 20. století a s ruskou strategií „usmíření“ namísto „pravdy“ ve vztahu k hodnocení a vzpomínání na tuto epochu. Laruelleová se ovšem ve své ochutnávce z chystané knihy víc věnuje západní straně komunikace.
Už George Orwell v roce 1946 mínil, že slovo fašismus ztratilo smysl – jediným jeho obsahem se stalo označení něčeho „nežádoucího“. To je celkem přesné. Pro francouzsko-americkou (tj. v USA působící) akademičku je současné používání pojmu fašismus „zrcadlovou hrou Západu a Ruska o definování Evropy a vyloučení nebo naopak přijetí Ruska do Evropy.“ Autorka tak toto rádoby diagnostické označení kontextualizuje a zároveň interpretuje jako nedílnou součást dnešní krize vzájemných vztahů – ta se mnohorozměrně týká jednak definování Evropy, jednak role a postavení Ruska v Evropě (jak civilizačně, tak i bezpečnostně). Tato otázka se po skončení studené války a odmítnutí koncepce Evropy jako společného evropského domu (M. Gorbačov) během počátku 90. let dostala do centra sílícího napětí mezi Ruskem a transatlanticky pojatou Evropou (či spíše EU-ropou). Laruelleová ale nezůstala u tohoto konstatování, nýbrž nabídne čtenářům konkrétnější, probádanou analýzu.
Snyderovské klamy
Timothy Snyder patří k prominentům spojování Putinova Ruska s fašismem. Laruelleová ukazuje, že Snyderova diagnóza je z velké části dílem lajdácké a povrchní analýzy dnešního Ruska. Kamenem úrazu jsou v případě Snydera špatné historické analogie, zjednodušení a tím pádem chybné závěry. Snyder například patřil k těm, kdo viděl v Putinových citacích (celkem pěti) prací ruského filozofa Ivana Iljina příznak putinského fašismu. Problém byl v tom, že Putin citoval vedle Iljina řadu dalších ruských autorů, včetně například Solženicina, Berdjajeva nebo Gumilova, takže jeho paleta byla mnohem bohatší (a těžko fašistická). Navíc Putin citoval vždy ta Iljinova díla, která nikdy nebyla kontroverzní (kontroverzní jsou především Iljinovy antisemitské práce, které Putin nikdy necitoval). Je také třeba zdůraznit, že Iljinovy citáty byly vždy využity k podpoře zcela mainstreamových myšlenek, které vyslovila celá paleta ruských myslitelů. V nuancích kontextu je zakopán pes.
Snyderovo tvrzení, že Putin ospravedlnil anexi Krymu v roce 2014 nacistickým připojením Sudet a Hitlerovou politikou „změny hranic“, neobstojí. Podle Laruelleové se jedná o „hrubé a neférové obvinění“. Putin ve svém projevu „velmi jasně“ odkazoval k reunifikaci Německa v roce 1990 a nikoliv k Sudetům, což ale Snydera a další Putinovy kritiky, kteří se Sudetami šermovali, zřejmě nezajímalo. Podobně je to i s otázkou, jak dnešní Rusko pracuje s problémem etnických Rusů mimo území dnešní RF – tady jsou rozdíly enormní. S otazníkem ovšem je, jak je možné, že se prestižní historik dopouští při studiu současného Ruska tolika analytických chyb? Další otázkou potom je, jak podobné očividné nekonzistence, které snadno vyvolávají pocit politizace či aktivismu, přispívají ve veřejnosti k poklesu důvěry v autority. Daní za (dobře placený) aktivismus místo odborné práce je ztráta objektivity i proporcí a necitlivost k nuancím v jejich kontextu.
Dugin a ti druzí
Rusko dnes nemá ani fungující systém státního teroru, ani povinnou indoktrinaci k ovládání mas, ani totalitní mobilizační mechanismy. Naopak. Rusko je sice autoritářské, ale s notnou dávkou vnitřní ideologické diverzity. Přesto západní analytiky jako „náhražka“ za všechny shora řečené znaky fašismu fascinuje Alexander Dugin, který se v ruském kontextu nepochybně zasloužil o rehabilitaci fašismu a o jeho „zdomácnění“. Jenže Dugin není Putinovým „mozkem“ a ani Putinovým Rasputinem, jak někteří rádi básní. Jak Laruelleová upozornila, Dugin nedokázal získat žádné institucionální postavení a jeho teorie jsou příliš esoterické na to, aby mohly soutěžit s dalšími. Posedlost západních pozorovatelů Duginem je ostatně pozoruhodná už jen proto, že Duginův styl i filozofie jsou v očividném rozporu s tím, jak myslí a jedná vystudovaný právník a vytrénovaný agent sovětské tajné služby Vladimir Putin. Doklady o tom, že by Dugin nějakým způsobem Kremlu konkrétně radil, neexistují. Prominentní postavení nenaznačuje ani Duginův vyhazov z Moskevské státní univerzity za výzvu k zabíjení Ukrajinců. Laruelleová se Duginovi detailně věnuje v jiné své knize o moderním ruském nacionalismu, kde ukázala jeho neúspěchy při pokusech stát se šedou eminencí putinovského režimu a detailně vysvětlila jeho postavení, vliv i některé (poměrně těžko rekonstruovatelné) klientelistické vazby (které si ovšem na rozdíl od jiných pouze nedomýšlí, ale snaží se je rozmotat).
Putinovo Rusko ovšem postrádá i tu nejzákladnější charakteristiku fašismu, který z definice představuje „utopický projekt proměny společnosti, který mobilizuje masy prostřednictvím propagování násilí“. Putin a jeho politika (hlavně mezi roky 2012-2018) nic podobného nenabízel – naopak se hlásil ke konzervativismu, pro který je jakákoliv revoluční změna spíše ono „strašidlo obcházející Rusko“. Je fascinující, že přes tuto očividnou charakteristiku Putinova Ruska se na Západě tak často skloňovalo slovo fašismus, který právě v násilí vidí nástroj k revoluční regeneraci společnosti. Putinovo Rusko ovšem nikdy neobhajovalo myšlenku, že by válka byla prostředkem obnovy či ozdravění. Natož že by nabízelo jakýkoliv revoluční program. Právě naopak: revoluce čili smuta je zakleté slovo, které budí v establishmentu málem hrůzu.
Rovněž ultranacionalismus je typickým rysem fašismu. Ruský stát však dnes nemá žádnou doktrínu ruské etnické nadřazenosti, politické i ekonomické elity země jsou mnohokulturní. Spíš než na nacionalistickou mobilizaci sází Kreml na pasivní patriotismus, který kombinuje pasivní podporu režimu s marginalizací těch, kdo se staví proti jeho autoritě. Ostatně, nacionalismus je režimem vnímán jako jeden z hybatelů rozpadu Sovětského svazu a něco, co by poškodilo federální uspořádání současného mnohonárodního Ruska. Režim tedy otázku mezietnického soužití bere poměrně vážně a jeho narušování trestá (mezi politickými vězni v Rusku vždy dominují ruští nacionalisté). Laruelleová má pravdu, když upozorňuje, že vlády pobaltských zemí a Polska paradoxně kladou na etno-nacionalismus větší důraz než současné Rusko.
Když anti-totalitní filozofie obhajuje geopolitické cíle
Instrumentalizace pojmu totalitarismus se stala dalším rozměrem problému, což není vzhledem k ideologickým podmínkám období po skončení studené války ničím překvapivým: pokud jsou nacismus a komunismus stejně totalitní, a pokud je Putinův režim neostalinistický, pak je dnešní Rusko nacistické skrze svůj transformovaný stalinismus. Logika tohoto trojúhelníku je ovšem klamná, ostatně podobně jako je klamem položit jednoduché rovnítko mezi komunismus a nacismus. Laruelleová otevřeně píše: „Relativizování a trivializování nacistického holocaustu jen proto, aby Rusko vypadalo jako stejné zlo, je nebezpečná politická a morální hra. Instrumentalizuje anti-totalitní filozofii k podpoře geopolitických (expanze NATO) a také politických a ekonomických (neoliberalismus) cílů.“ Čím to, že tolik liberálů je ochotno takto nebezpečně hazardovat?
Existuje však něco, co by současné Rusko fašismu přibližovalo? V Rusku samozřejmě existují krajně pravicové skupiny, se kterými v některých případech režim spolupracuje, v jiných je nechává žít a v dalších je cíleně marginalizuje (přičemž tyto strategie se mohou dynamicky měnit v závislosti na změnách kontextu, zájmů apod). Jenom zlomek „ruského ideologického lesa“ je však skutečně fašistický, což ostatně platí i o jiných zemích, včetně například USA nebo Česka. Rusko v tom není výjimkou. Druhým příkladem, který s projevy fašismu v Rusku souvisí, je potom podle Laruelleové fakt, že v Rusku je se státní podporou pěstována paramilitaristická kultura, která rozhodně není okrajová (avšak patří k málo probádaným tématům). Je spojena se vzestupem bezpečnostních služeb, odkazuje přitom ale také ke kriminálnímu světu, kultuře těla, případně i k myšlence obnovy pomocí násilí. Tyto příklady však jen těžko obstojí jako důvod pro charakteristiku současného Ruska jako fašistické země (režimu) en bloc.
xxx
Ve své studii (a v chystané knize) Marlene Laruelleová míní, že fašismus se ve spojení s Ruskem začal skloňovat jako označení „nechtěného“ či „nežádoucího“. Rusko se takovým v rámci postupující krize mezinárodního uspořádání po roce 1989 postupně stávalo. Pojem fašismus tak ztratil vnitřní analytický obsah, není spojen s nějakou ustálenou sociologickou či politologickou definicí, ale drží se jen povrchního významu, který doplňuje často lajdácká, povrchní práce s prameny a informacemi. Stal se prostě propagandou. Označování Ruska za „fašistické“ se převrátilo v nástroj k vyloučení putinského Ruska a fakticky je tedy legitimizací dnešního stavu vzájemných vztahů (nežádoucí Rusko totiž nemůže být partnerem při hledání řešení). Nejinak je tomu i v případě užívání fašismu z ruské strany vůči svým postsovětským sousedům, cílem je například posílit ruskou interpretaci druhé světové války a jaltského uspořádání jako protipólu toho po roce 1989. Na Západě však, a to je celkem přesné pozorování, souvisí posedlost některých „fašistickým“ Ruskem s daleko širším problémem dnešního liberalismu. Místo toho, aby se snažil získat si (znovu) srdce a mysli v soutěži s jinými legitimními viděními světového pořádku, což by nakonec odpovídalo liberální víře v individualitu a jedinečnost čili mnohost, schovává se za masku boje s uměle vytvořeným nepřítelem v podobě fašistického Ruska Vladimira Putina. Tolik (prozatím) Marlene Laruelleová v potřebné práci, která novinářsky nespekuluje, ale odborně pracuje s pojmy, prameny a kontextem.
Autorka: Veronika Sušová-Salminen
http://casopisargument.cz/?p=33964
https://www.cornellpress.cornell.edu/book/9781501754135/is-russia-fascist/#bookTabs=1
https://eng.globalaffairs.ru/articles/accusing-russia-of-fascism/